Tabulka č. 1.: Přehled názvů léčivých aerodisperzí
 

 
Léky na inhalaci mohou obsahovat hnací plyny doplňující rozpouštědla (kosolventy), protimikrob­ní látky, solubilizátory a stabilizátory. Pomocné látky nesmí nepříznivě působit na epitel dýchacího traktu.
Inhalace jsou známé od pradávna. Z terapeutic­kých a neuvědomělých dezinfekčních důvodů se vdechovaly páry, kouře z rostlinného materiálu a jiných látek. Vývoj směřující k dnešním lékům tohoto druhu a k současné inhalační technice začal na počátku třicátých let 20. století. Po válce se tla­ková balení rozšířila v mnohých oborech, na začát­ku padesátých let i ve výrobě léků na aplikaci anti­astmatik i jiných léčiv. O deset let později se tlaková balení prosadila i ve farmaceutické výrobě v Československu. Po důkazu škodlivého vlivu fluorovaných chlorparafinů na ozónovou ochrannou vrstvu naší planety se rozhodlo používaní těchto hnacích plynů omezit a postupně zastavit. Hledaly se vhodné náhrady, jednou alternativou se stalo inhalování tuhých prášků důmyslnými inha­látory.

Klasifikace inhalací
Inhalace rozdělujeme na kapalné a tuhé. Kapalné jsou:

a) Inhalační léky aplikované jako páry (aerodis­perze plynné fáze ve fázi plynné - vzduchu)
b) Inhalační léky aplikované jako disperze kapalné fáze ve fázi plynné – (vzduchu)
c) Inhalační léky z tlakových balení, v nichž dis­pergovaná látka může být kapalná nebo tuhá.
Tuhé inhalace jsou prášky na inhalaci, disperze tu­hých látek ve vzduchu.

Inhalační léky aplikované jako páry
Páry na inhalaci se získávají z kapalných léčivých látek s nízkou teplotou varu (např. ether) v zaříze­ních používaných při celkové anestezii, nebo z roz­toků určených k převedení na páru, které obsahují nejčastěji silice. Nanášejí se na hladinu horké vody a vdechuje se jemná aerodispenze, která se tvoří při kondenzaci páry.

Disperze kapalné fáze v plynné fázi
Inhalační léky tohoto typu se mění na aplikovaný systém (aerodisperze) v rozprašovačích při určité rychlosti proudění. Bývají to často koncentráty, které se ředí předepsanou kapalinou. Jsou-li to sus­penze nebo emulze, musí se dát snadno homogeni­zovat pouhým protřepáním.
  Aplikovaný lék vzniká v rozprašovačích, což jsou pomůcky na přeměnu kapaliny na aerodisperzi účin­kem stlačených plynů, ultrazvuku nebo jiným způso­bem. Umožňují vytvořit dávku léčiva v částicích po­třebné velikosti, která zabezpečí, aby se dostaly a zachytily v dolní části dýchacího ústrojí.
  V přístrojích na stlačený vzduch a ultrazvuk se dispergují vodné roztoky léčiv do podoby mlhy. Přístroje na stlačený vzduch mají elektrický kom­presor, ultrazvukové využívají obrácený piezoelektrický jev. Disperze, které z nich vystupují, jsou schopné dosáhnout plicní alveoly.
  Pro tyto přístroje hovoří možnost individuální­ho dávkování, široké spektrum aplikovatelných léčiv, použitelnost u dětských pacientů, možnost spojit podání léčiva s terapeutickým působením na dýchání.
  Nevýhodou je, že u většiny modelů jde o zaříze­ní stacionární, nepřenosné, vázané na zdroj elek­trického proudu. Jejich použití je časově náročné, cena vysoká.
Aplikuje-li si pacient aerodisperzi, kterou si sám připravil, je reálné riziko překročení dávky. Používá-li přístroj více osob, vznikají problémy hygienické. Rozprašovat se může jen malé množství roztoku, který musí obsahovat celou dávku lé­čiva, což při omezené rozpustnosti může být pro­blematické (kortikosteroidy).

Dávkované inhalační léky z tlakových balení
Léky na inhalaci z tlakových balení (Praeparata pharmaceutica in vasis cum press) jsou roztoky, emulze a suspenze. Obsahují pomocná rozpouště­dla jako ethanol, propylenglykol, makrogoly, které zvyšují rozpustnost léčivých látek ve zkapalněných hnacích plynech. Mohou obsahovat i další pomoc­né látky.
  Jsou to technicky dokonalé léky, které se mohly vyvinout na základě vyhovujícíchnádob, hnacích plynů a technickým zvládnutím výroby jádra a tla­kového balení jako celku. Názvy některých částí tlakového balení jsou v tab. č. 2.

Tabulka č. 2.: Plynné složky aerodisperze
 

Výroba jádra
Jádro, neboli koncentrát je směs léčivých a pomocných látek bez propelentů. Při výrobě se uplatňují postupy pro přípravky analogické struktury a formy, tj. postupy pro roztoky, emulze, suspenze a prášky. Přitom je potřebné věnovat zvýšenou pozornost výběru rozpouštědel, jádra, tenzidů, mikronizaci tuhých látek na velikost menší než 40 µm, aby se předešlo ucpávání trysky, dále také problému tvaru krystalků, rekrystalizace a roztřepatelnosti sedimentu, a to vše se zvláštním zaměřením na vlastnosti rozpouštědla a plánované směsi propelentů. Jádro se zpracovává v homogenizátorech, mikronizerech, míchačkách aj.

Výroba tlakového balení
Jádro se plní a s propelentem adjustuje do tlakovek. V podstatě jsou k dispozici tři alternativní výrobní postupy:
  a) Postup za obyčejné teploty a zvýšeného tlaku, tzv. tlakové plnění. Do otevřené tlakovky se jádro naplní a po uzavření ventilem se nadávkuje propelent nebo směs propelentů tlakovým plněním přes ventil. Tlakové plnění je nejběžnější.
  b) Postup za snížené teploty a normálního tlaku. Do otevřené tlakovky se při teplotě pod teplotou varu daného propelentu nebo směsi propelentů, asi při -40 až -60 oC nadávkuje zchlazené jádro i zkapalněný propelent a tlakovka se uzavře. Postup má výhodu v rychlosti plnění, plnit však tak lze nemrznoucí jádra, postup je spojen s vysokými náklady na chlazení.
  c) Postup za podtlaku v uzavřeném systému je alternativou řešící některé nevýhody obou předcházejících postupů. Jádro a propelenty vytvářejí v tlakové nádobě dvou-, troj- i vícefázový systém podle složení jádra, tenzidu, propelentu, rozpustnosti složek.
Náplň tlakovky jako dvoufázový přípravek pro aerodisperzi vzniká v případech:
 a) kdy propelentem je stlačený nezkapalněný plyn a jádro je kapalné,
 b) kdy propelentem je stlačený zkapalněný plyn a kdy jádro je v kapalné fázi propelentu rozpuštěno nebo solubilizováno.
Náplň tlakovky jako třifázový i vícefázový přípravek pro aerodisperzi vzniká tehdy, obsahuje-li náplň nerozpustnou tuhou látku nebo nemísitelnou kapalinu, tj. fázi třetí, popřípadě čtvrtou.
Při výrobě tlakových balení se používají plnicí a adjustační linky pro tlaková balení. Jsou to úzce specializovaná zařízení pro plnění jádra a propelentů do tlakovky za zvýšeného nebo sníženého tlaku nebo za snížené teploty v uzavřeném systé­mu a zařízení pro uzavírání s výkony kolem 13 000 balení za hodinu.

Příprava vlastní inhalace
Závěrečnou operaci - přetvoření náplně, která se v tlakovce nachází pod tlakem propelentu, na vlastní inhalaci - provádí pacient nebo jiný uživatel. Po stisknutí rozprašovače prochází náplň venti­lem, kontinuálně nebo po dávkách, a je ve vzduchu dispergována. Přetvoření na aerodisperzi probíhá neobyčejně rychle. V závislosti na počtu fází náplně, na propelentu a na tlakovce se celý proces může popsat a vysvětlit takto:
  a) U dvoufázové náplně se stlačeným nezkapalněným propelentem jádro po otevření ventilu vytlačuje ponornou trubicí a v expanzním prostoru rozprašovače se rozptyluje a tryská do okolního prostředí jako aerodisperze. Je-li propelentem dusík, pak při postupném odčerpávání jádra tlak plynu v nádobce klesá, a proto výtok, dávkování a jemnost rozptýlení aerodisperze se postup­ně mění. Je-li propelentem oxid dusný nebo oxid uhličitý, jež jsou ve vodě, lihu a acetonu rozpustné, pak při vyprazdňování obsahu se roztoky nasycené plynem stávají zásobníkem propelentu, a tím do jisté míry udržují žádoucí rovnováhu tlaku. Nedostatky uvedených nezkapalněných propelentů lze korigovat vhodnou konstrukcí rozprašovače.
   b) U dvoufázové náplně se stlačeným a zkapalněným propelentem je jádro rozpuštěno v tekuté fázi propelentu. Po otevření ventilu tekutá fáze stoupá ponornou trubicí, prochází ventilem a expanduje asi na 200-300 násobek původního objemu. Po okamžitém vypaření propelentu se rozpuštěná látka v ovzduší jemně rozptýlí. Pokud je v tlakovce přítomna tekutá fáze propelentu, obnovuje se tlak v tlakovce na stále stejnou výši bez ohledu na postupné odčerpávání náplně, protože zkapalněná a plynná fáze jsou v dynamické rovnováze. Tak je umožněn plynulý nebo dávkovaný proud aerodisperze s prakticky neměnnými jakostními ukazateli.
  c) U tří- nebo vícefázové náplně je mechanismus dispergace a vyrovnávání tlaku srovnatelný s předcházejícími případy.
  Aplikace aerodisperze z tlakového balení pro pulmonální aplikaci je sice výhodná pro lehkou ovladatelnost, mobilitu, nezávislost na vnějším zdroji energie, vysokou přesnost dávkování, optimální účinnost a snášenlivost a při správné manipulaci i fyziologičnost a netoxičnost. Má však i negativa, která vyplývají hlavně z obtížné koordinace vdechu a uvolnění dávkovacího ventilu, podráždění nízkou teplotou, které může vyvolat spasmus dýchacích cest, nepoužitelnost u dětí aj.
  Uvedená negativa dávkovaných aerodisperzí se postupně řeší.
Problém synchronizace vdechu a uvolnění dávky z tlakového balení je odstraněný u aplikátoru AUTOHALER, ve kterém vystříknutí přípravku není ovládané manuálně, ale vyvolané podtlakem vznikajícím při vdechu. Pomůcka je vhodná jen pro omezený výběr léčiv. Aplikaci provázejí ztráty léčiva způsobené impakcí.
  K tlakovým balením přibyly významné doplňky v podobě expanderů a spacerů, které umožňují aerodisperzi vystupující z rozprašovače rozšířit svůj objem ve vymezeném prostoru, čímž nabude výhodnější vlastnosti pro inhalaci.
  Expandery (synchronery) jsou vlastně prodloužené aplikátory, kterými se zvětšuje vzdálenost mezi rozprašovačem a náustkem, kterým se lék vdechuje. Zmenšuje se dráždění dýchacích cest nízkou teplotou léku a rychlost vstupu aerodisperze do ústní dutiny a hrtanu a tím ztráty léčiva impakcí. Nutnost dobré koordinace vdechu a vstřiku přípravku expandery neovlivňují. Expandery se standardně vybavují aerodisperze v tlakových baleních (např. TlLADE MINT).
  Spacery jsou uzavřené nádobky, které odstraňují těžkosti se synchronizací vdechu a aplikací léku. Umožňují časové oddělení uvolnění dávky léku z tlakového balení a její inhalování tím, že lék se vstříkne do spaceru a z něho se potom inhaluje. Objem spaceru je 300-800 ml. Ve spacerech se zadržují větší částice, které nemohou dosáhnout plíce, odpadá jejich absorpce v ústech, čímž se snižuje výskyt vedlejších účinků. Složitější a dražší spacery mají vydechovací ventil, což umožňuje inhalovat určenou dávku léčiva více vdechy.
  Tlaková balení dnešní technické úrovně mnohonásobně rozšířila možnosti upotřebení léčivých aerodisperzí při terapii s lokálním nebo systémovým účinkem nebo při profylaxi a hygieně. Je to proto, že léky v tlakovém balení a aplikace aerodisperzí mají podstatné výhody ve srovnání s jinými léky a s jejich způsobem aplikace:
a) Obsah tlakového balení je v prostředí inertního plynu hermeticky a světlo nepropustně uzavřen a tím chráněn i při opakovaném upotřebení před účinky vlhkosti, kyslíku, oxidu uhličitého, před znečištěním, před mikroorganismy.
b) Tlakové balení je vždy a okamžitě připraveno k aplikaci.
 c) Lokální aplikace i na velkých plochách těla je rychlá, pohodlná pro ošetřujícího i pacienta, je nebolestivá, hygienická.
 d) Rychlost účinku pro pulmonální absorpci, díky obrovské ploše plicních alveolů, se vyrovná rychlosti aplikace parenterální.

 
Zkoušení
  Stejnoměrnost podané dávky. Tlakové nádoby se obvykle používají v obrácené poloze. Pro nádoby, s nimiž se pracuje ve vzpřímené poloze, se použije srovnatelná zkouška využívající metod zajišťujících úplné zachycení podané dávky uvolněné z ventilu u vzpřímené tlakovky. Inhalátor se vždy připraví podle pokynů v instrukcích pro pacienta.
   Použije se zařízení kvantitativně zachycující podanou dávku.
  Skládá se z držáku filtru, sběrné trubice a adaptéru pro náustek inhalátoru. V držáku filtru je podložka pro filtr, např. mřížka z nerezové oceli. Sběrnou trubici lze přišroubovat nebo upevnit k držáku filtru. Adaptér má vzduchotěsně upevnit náustek inhalátoru k zařízení. Použije se adaptér, který zajistí, aby čelo náustku bylo zarovnáno se vstupní částí sběrné trubice. Přípojka na vakuum se spojí se systémem zahrnujícím zdroj vakua a regulaci průtoku. Sání vzduchu procházejícího celým zařízením, zahrnujícím filtr a nasazený inhalátor, je upraveno na rychlost (28,3 ±1,5) l/min. Vzduch by měl kontinuálně procházet zařízením tak, aby byla vyloučena ztráta léčiva do atmosféry. Držák filtru je uzpůsoben k použití kruhových filtrů o průměru 25 mm. Filtr a další materiály tvořící zařízení jsou kompatibilní s léčivem a rozpouštědly, které se použijí k extrakci léčiva z filtru. Jeden konec sběrné trubice je přizpůsoben k těsnému uchycení kruhového filtru k základní části držáku filtru. Po sestavení jsou jednotlivé spoje zařízení vzduchotěsné. Připojením vakua k držáku filtru veškerý vzduch procházející sběracím zařízením prošel inhalátorem.
  Není-li v instrukcích pro pacienty předepsáno jinak, třepe se inhalátorem 5 s a vystříkne se jednou do odpadu. Po připojení k zařízení se vystříkne aerosol stisknutím ventilu na dobu zajišťující kompletní výstřik. Celý postup se opakuje, až počet vystříknutí odpovídá minimálně doporučené dávce. Obsah ze zařízení se kvantitativně shromáždí a stanoví se množství léčivé látky.
  Postup se opakuje s dalšími dvěma dávkami.
  Přípravek se vyprazdňuje do odpadu s přestávkami nejméně 5 s mezi jednotlivými výstřiky tak dlouho, až v obalu zůstane (n/2) + 1 dávek, kde n je počet dávek uvedených v označení na obalu. Výše popsaným postupem se nyní stanoví obsahy čtyř dávek.
  Přípravek se dále vyprazdňuje do odpadu s přestávkami nejméně 5 s mezi jednotlivými výstřiky, až v obalu zůstanou tři dávky. Výše popsaným postupem se nyní stanoví obsahy tří dávek.
  U přípravků obsahujících více léčivých látek se provede zkouška stejnoměrnosti podané dávky pro každou účinnou látku.

Tuhé inhalace, prášky k inhalaci
Inhalace tuhých látek má dlouhou historii, prášky na inhalaci měly latinský název Pulveres insuflatorii. V nové podobě se tuhé inhalace vyvíjejí asi 30 let jako náplň inhalačních pomůcek.
  Tuhé inhalace, prášky na inhalaci jsou prášky nebo kompaktní výlisky, které se na prášky mění při aplikaci. Je-li dávka léčiva malá, přidávají se pomocné látky, nejčastěji laktosa a glukosa.
  Společným znakem inhalačních pomůcek (práškových inhalátorů, dry powders inhalers, DPls) je dispergování tuhého léčiva proudem vzduchu vyvolaného vdechem. Prosadily se zejména tím, že u nich odpadá synchronizace vdechu a aplikace léku nutná při aerodisperzi z tlakového balení. Pro jejich použití se vyžaduje, aby vdechovaný vzduch proudil rychlostí 0,5-2,0 l.sec^-1, tj.30-60 l.min^-1. Tento požadavek jsou schopny splnit i pacienti s dechovými těžkostmi.
  SPINHALER (Rhóhe-Poulenc-Rorer) je vývojově nejstarší. Zásobníkem léčiva je želatinová tobolka, která se v aplikátoru propíchne a její obsah se rozvíří vrtulkou. Na využití jedné dávky jsou potřebné 3-4 vdechy. INHALATOR M má zásobník na 6 tobolek, pro které výrobci používají název inhalety. DlSKHALER se plní zásobníkem tvořeným dvojitou fólií (rotadiskem). Jednorázový, opětovně nenaplnitelný je TURBUHALER (Astra Zeneca). V zásobníku je 200 dávek. Je upravený tak, aby se do inhalačního kanálu dostala jen jedna dávka, která se úplně využije jedním vdechem. DlSKUS je inhalační pomůcka firmy Glaxo-Wellcome. Při jejím vývoji se zaměřili zejména na to, aby se lék dostal do bronchů při minimálním inspiračním úsilí, takže je vhodný i pro pacienty s těžkým astmatem a zároveň pacientovi poskytuje důkaz, že lék opravdu inhaloval. Pomáhá mu přitom počítadlo dávek a sladká příchuť léku. Tato inhalační pomůcka se poměrně lehce čistí a vnitřní náplň je chráněna před zvlhnutím.
  Další pomůcky jsou: PULVINAL (Chiesi Farmaceutici), EASYHALER (Orion Pharma), MAGHALER (Mundipharma), ULTRAHALER (Rhóne-Poulenc-Rorer), CLlCHALER (Inovata Biomed).
  Pomůcky se musí dát ovládat jednoduše, musí být vybavené dávkovacím mechanismem, který eliminuje nezpozorovanou vícenásobnou aplikaci. Potřebný je počítač dávek a zařízení zabraňující zdánlivé aplikaci, když je zásobník léčiva prázdný. Předpokladem je, že dávka je homogenní ve velikosti částic. Inhalátor musí být robustní, přizpůso­bený každodennímu použití a bez problémů přijímaný pacienty.
 

Léky k inhalaci
K inhalaci se obvykle používají minerální vody, které se v inhalatoriích vdechují za optimální teploty jako mlha.
  K individuální nebo hromadné inhalační terapii aerodisperzemi připravenými kondenzací (páry) nebo dispergací (aerosoly) z kapesních a jiných rozprašovacích zařízení slouží silice, např. silice eukalyptová, kosodřevinová.

  Příkladem léků s inhalační pomůckou pro prášky na aerodisperze je BEROTEC A 100 (bronchodilatans s fenoterolem), ATROVENT INHALETTEN (bronchodilatans, parasympatolytikum s bromidem ipratropia), VENTODlSKS 200, 400 (antiastmatikum se síranem salbutamolu k aplikaci dis­khalerem), DUASPIR DlSKUS 50/100, 50/250, 50/500 (anti­astmatikum s xinafoátem salmeterolu), FORADIL (antiastmatikum s fumarátem formoterolu), aplikátor Turbuhaler se využívá v lécích BRICANYL TURBUHALER 0,5 mg (bronchodilatans s terbutalinem) a PULMICORT TURBUHALER 100 MCG, 200 MCG, 400 MCG (antiastmatikum s glukokortikoidem budesonidem).

  Úspěšný přívod inhalace do plic vyžaduje uvědomělou techniku dýchání. Před inhalací je třeba vydechnout, aby v plicích zůstal zbytkový vzduch a potom vdech se musí synchronizovat s aplikací inhalace. To zní jako samozřejmost, ale ne vždy se to zejména starším pacientům daří a výsledkem je ztráta léku a snížený účinek.
Vdechovat se při inhalaci má pomalu a rovnoměrně, impakce, síla omezující pohyb částic, se zvětšuje při rychlejším proudění vzduchu. Vdech má být hlu­boký, lék se tak dostane i do periferních alveol.
Významná je přestávka mezi maximem vdechu a výdechu, která má trvat 5-10 sekund. Procesy sedimentace a difúze částic jsou časově závislé, přestávka je podporuje, oddělí se více léčiva z proudu vdechovaného vzduchu.
Pro úspěšný přívod léčiva do plic je tedy důležité chování pacienta, kterého je nutné informovat a poučit.

Hodnocení jakosti inhalací
U inhalací s dávkovacími ventily se určuje množství léku odpovídající jednomu stlačení ventilu, u ventilů pracujících kontinuálně rychlost výstupu aerodisperze z nádoby.
Posuzují se i další parametry jako úhel, v jakém se produkt rozprašuje, šířka rozprašovaného produktu, chladivý efekt hnacího plynu. Při použití hořlavých hnacích plynů se posuzuje hořlavost aerodisperze. Těsnost uzávěru se zkouší při teplotě 50-55 ^oC.
  U práškových inhalací se hodnotí stejnorodost uvolněné dávky, stejnorodost dávky u produktů používajících na dávkovaní želatinové tobolky.
Aerodynamické vlastnosti související s rozdělením velikosti částic se hodnotí v tzv. kaskádových impaktorech.
  Počet dávek získaných u pomůcek s více dávka­mi musí být v souladu s udanou hodnotou.

Zkoušení
Stejnoměrnost podané dávky. Ve všech případech se připraví inhalátor podle předpisu v pokynech pro pacienta. Použije se sběrné zařízení schopné kvantitativně zachytit podanou dávku. Sběrné zařízení, podobné popsanému ve zkoušce pro tlakové dávkované přípravky pro inhalaci lze použít za předpokladu, že trubice a filtr vyhovují požadované měřené rychlosti průtoku plynů. Vhodná trubice je uvedena na obrázku č. 3.
  Trubice se spojí s odsávacím systémem podle schématu a popisu uvedených na obrázku č.4.
  Není-li předepsáno jinak, určí se rychlost průtoku a doba za použití trubice pro sběr dávky spojené s odsávacím systémem vhodným diferenciálním tlakoměrem, vhodným objemovým průtokoměrem kalibrovaným pro odtokové měření v souladu s následujícím postupem.
  Inhalátor připravený k použití se připojí ke vstupní části zařízení přes náustkový adaptér zajišťující vzduchotěsný spoj. Použije se adaptér, který zajistí, aby čelo náustku sahalo ke vstupní části sběrné trubice. Jeden vstup diferenciálního tlakoměru se připojí k místu P1 na obrázku č.4 a další se ponechá otevřený vzhledem k atmosféře. Zapne se vývěva, otevře se dvoucestný ventil a nastaví se kontrolní průtočný ventil tak, aby tlak zaznamenaný diferenciálním tlakoměrem po průchodu vzduchu inhalátorem byl 4,0 kPa (40,8 cm H2O). Sejme se inhalátor z náustkového adaptéru a bez změny polohy průtočného kontrolního ventilu se připojí průtokoměr ke vstupu vzorkovacího zařízení. Je-li rychlost průtoku nad 100 l.min^-1, nastaví se průtočným ventilem na hodnotu (100 ±5) l.min^-1. Hodnota se zaznamená a používá se dále jako testovací průtoková rychlost Q v litrech za minutu. Určí se testovací doba průtoku T v sekundách tak, aby za tuto dobu protekly přes inhalátor 4 litry vzduchu.
  Kritický průtok přes průtočný kontrolní ventil se zajistí dále uvedeným způsobem. S připojeným inhalátorem se měří absolutní hodnoty tlaku na obou stranách průtočného ventilu za testovací průtokové rychlosti Q. Poměr P3/P2 menší nebo rovnající se 0,5 indikuje kritický průtok. Není-li dosaženo kritického průtoku, zvýší se výkon (otáčky) vývěvy a měření se opakuje.
  Předdávkované systémy. Inhalátor se připraví podle pokynů pro pacienta a napojí se na sběrné zařízení pomocí dobře těsnícího adaptéru. Pustí se vzduch přes inhalátor podle výše určených podmínek. Celý postup se opakuje, až počet podání odpovídá minimálně doporučené dávce. Kvantitativně se shromáždí obsah léčiva ze zařízení a stanoví se množství léčivé látky.
  Postup se opakuje s dalšími devíti dávkami.
  Zásobníkové systémy. Inhalátor se připraví podle pokynů pro pacienta a napojí se na sběrné zařízení pomocí dobře těsnícího adaptéru. Pustí se vzduch přes inhalátor podle výše určených podmínek. Celý postup se opakuje až počet podání odpovídá minimálně doporučené dávce. Kvantitativně se shromáždí obsah ze zařízení a stanoví se množství léčivé látky.
  Postup se opakuje s dalšími dvěma dávkami.
Přípravek se vyprazdňuje do odpadu, až v zásobníku zůstane (n/2) + 1 dávek, kde n je počet dávek uvedených v označení na obalu. Je-li třeba, nechá se vybít elektrostatický náboj inhalátoru před dalším použitím. Výše popsaným postupem se stanoví obsahy čtyř dávek.
  Přípravek se dále vyprazdňuje do odpadu, až v obalu zůstanou tři dávky. Je-li třeba, nechá se vybít elektrostatický náboj inhalátoru před dalším použitím. Výše popsaným postupem se nyní stanoví obsahy tří dávek.
  U přípravků obsahujících více účinných látek se provede zkouška stejnoměrnosti podané dávky pro každou léčivou látku.
  Není-li předepsáno a schváleno jinak, přípravek vyhovuje zkoušce, když nejméně  devět z deseti výsledků je v rozmezí 75 % až 125 % průměrné hodnoty a všechny výsledky jsou v rozmezí 65 % až 135 % průměrné hodnoty. Jestliže dva nebo tři výsledky jsou mimo rozmezí 75 % až 125 %, opakuje se zkouška s dalšími dvěma inhalátory. Nejvýše tři z třiceti výsledků mohou být mimo rozmezí 75 % až 125 % a žádný výsledek není mimo rozmezí 65 % až 135 % průměrné hodnoty.
  V předepsaných a schválených případech může být rozsah hodnot větší, ale žádný naměřený výsledek není vyšší než 150 % a není nižší než 50 % průměrné hodnoty.
  Dávka jemných částic. Použije se zařízení a postup popsaný ve stati Přípravky k inhalaci aerodynamické stanovení jemných částic a vypočítá se dávka jemných částic.
  Počet dávkových jednotek v nádobce vícedávkového inhalátoru. Dávky se vyprazdňují ze zařízení vhodnou tokovou rychlostí. Zaznamená se počet podání. Celkový počet dávkových jednotek není menší, než je uvedeno v označení na obalu. (Tuto zkoušku lze kombinovat se  zkouškou na stejnoměrnost podaných dávek.)

1. Komárek, P., Rabišková, M. : Technologie léků, třetí vydání, Galén, Praha,  2006, s. 275-279
2. Český lékopis 2009, Grada, Publishing, a.s. Praha 2009, I. díl , s. 797 - 800