Po rozpadu Rakouska-Uherska a vzniku samostatného Československa v roce 1918 jedním z prvních úkolů bylo vybudování armády na obranu státu. Důležitým dílčím úkolem bylo vytvoření systému zdravotnického, tj. lékařského a farmaceutického zabezpečení armády ČSR. Z historického hlediska je nutno ocenit předvídavost a odbornost lidí, kteří systém vojenského zdravotnického a farmaceutického zabezpečení vytvářeli. Nevymýšleli nové koncepce, ale sáhli po modelu, který byl funkční a prověřený léty první světové války. Vzorem pro československé zdravotnické a farmaceutické zabezpečení se stal rakousko-uherský model.
Zdravotnická služba patřila mezi tzv. ostatní služby (netechnické) a její úkoly byly dány předpisem Org-I z roku 1921 „Všeobecná organizace čs. branné moci“. Řídícím orgánem armády bylo Ministerstvo národní obrany (MNO); jemu byla podřízena zemská vojenská velitelství (ZVV) v Praze, Brně, Bratislavě, Užhorodě (v roce 1925 bylo přemístěno do Košic) a velitelství jednotlivých divizí (divizí bylo 12). V roce 1937 přešla armáda na sborový systém; v letech 1937-38 vzrostl počet divizí na 17, ale nové nemocnice nebyly budovány; jedna sborová nemocnice zabezpečovala dvě divize.
Zdravotnickou službu řídilo 4. oddělení (zdravotnické) MNO, které se skládalo ze skupiny zdravotnické a skupiny lékárenské. V roce 1924 byl při MNO ustaven vojensko-zdravotnický poradní sbor. Lékárnická skupina na ministerstvu měla čtyři referáty: osobní, materiální, mobilizační a nákupní s jasně vymezenými pravomocemi a úkoly.
Při ZVV byly pro řízení vojenského zdravotnictví zřízeny Zdravotnické skupiny - ZS ZVV. Zdravotnické skupině ZVV podléhala vojenská zdravotnická zařízení na daném území, tj. vojenský zdravotnický sklad, vojenské nemocnice, vojenské lékárny a další zdravotnická zařízení. Členy ZS ZVV byli kromě vojenských lékařů rovněž důstojníci lékárnictva. Jejich postavení a pravomoci byly upraveny předpisem.
|
|
Vojenské zdravotnictví mělo před sebou řadu úkolů, z nichž nejdůležitějšími byly:
- vybudovat systém zdravotnického a farmaceutického zásobování
- obnovit, popřípadě zřídit nové divizní nemocnice, lékárny divizních nemocnic a posádkové lékárny
- změnit postavení vojenských zdravotníků (v tom i farmaceutů) a vybudovat systém jejich výchovy a vzdělání
- vytvořit systém přípravy lékárníků - záložníků
Rozpad Rakouska-Uherska vnesl do vojenského zdravotnictví obrovský zmatek. Na území Československa zůstalo po zániku monarchie 75 zdravotnických zařízení (posádkové, zeměbranecké a oddílové nemocnice, domy chorých atd.), z nichž většina byla postupně zrušena. Z nemocnic utekli nejen nemocní, ale odešla i velká část personálu. Bylo velice obtížné chránit vybavení v nemocnicích před ničením a rozkrádáním. Stalo se i to, že nemocní z radosti nad koncem války spálili nejen symboly moci Rakouska-Uherska, ale rovněž zdravotnický materiál, zdravotní záznamy, zápisy a úřední listiny.
V prvních letech po válce byl nejobtížnější boj proti zavlečení infekčních chorob. Vojenské jednotky, které se vracely z bojišť, odmítly snahy o dezinfekci v pohraničních karanténách a silou si vynutily vjezd do vnitrozemí. Za pomoci civilního zdravotnictví byly opatřeny očkovací séra proti choleře a tyfu. Pro zabezpečení stálé výroby očkovacích látek zřídila v lednu 1919 vojenská správa ústav pro výrobu sér při záložní nemocnici v Hranicích na Moravě.
|
|
Po rakousko-uherské armádě zůstala v ČSR celá řada zdravotnických, oděvních a lůžkových skladů, ve kterých byl uskladněn zdravotnický materiál. V roce 1919 Zdravotní oddělení MO rozhodlo vybudovat centrální „Skladiště zdravotních potřeb“ v Praze. Jeho vybudováním byl pověřen mjr. PhMr. František Šperling. V Praze však nebyly nalezeny vhodné prostory, proto byl sklad dislokován do vojenské pevnosti z dob císaře Josefa II. – Josefova, nedaleko Jaroměře a byl přejmenován na Zdravotnický sklad č. 1.
V roce 1923 v Josefově pracovalo deset vojenských farmaceutů, důstojníků - magistrů farmacie a 4 smluvní lékárníci - civilisté. Sklad v Josefově nebyl určen jen pro zásobování zdravotnickým materiálem, ale současně se zde hromadně vyráběly léčivé přípravky a zdravotnické potřeby. Postupně se v Josefově vybudovaly analytické a chemicko-farmaceutické laboratoře. V roce 1935 se sklad přestěhoval do Bystřice pod Hostýnem.
Pro zásobování zdravotnických zařízení na Moravě byl vybudován Zdravotnický sklad č. 2 v Bystrovanech, který byl v roce 1927 přemístěn do Hodonína. Jeho vedením byl pověřen štábní kapitán PhMr. Jaroslav Lunga. Sklad zanikl v roce 1936.
Pro zdravotnické zásobování Slovenska a Zakarpatské Ukrajiny bylo určeno „ČS polní zdravotnické skladiště“ v Uherském Hradišti (1919), které bylo v roce 1923 přemístěno do Bzence a přejmenováno na Zdravotnický sklad č. 3. Vedením byl pověřen major PhMr. Jaroslav Hájek. V roce 1927 se tento sklad opět stěhoval, tentokrát do Liptovského Mikuláše.
Základním článkem zdravotnického (lékařského a farmaceutického) zabezpečení byla divize. U každé divize byla zřízena divizní nemocnice (do roku 1920 se dočasně používal ještě původní název posádková nemocnice). Místo zrušených oddílových nemocnic byly zpočátku budovány posádkové nemocnice (do roku 1920 se nazývaly záložní). V roce 1936 byly divizní nemocnice v souvislosti s přechodem na sborový systém přejmenovány na sborové; číslování nemocnic zůstalo zachováno.
Na území ČSR po zániku Rakouska-Uherska zůstalo osm lékáren posádkových nemocnic, které byly vybudované, zařízené a v souladu s novou organizací dostaly nová čísla. Byly to lékárny v Praze (č.1), Terezíně (č.3), Josefově (č.4), Brně (č.6), Olomouci (č.7), Bratislavě (č.9), Komárně (č.10) a Košicích (č.11). Současně vznikly z bývalých oddílových nemocnic nové divizní nemocnice s lékárnami v Plzni (č.2), Českých Budějovicích (č.5), Opavě (č.8) a Užhorodě (č.12).
Vybavení vojenských lékáren přístroji a dalším zařízením (kromě léčiv) nebylo za Rakouska-Uherska určeno normou. Odborníci vojenské farmacie si na základě zkušeností z 1. světové války uvědomili problémy, které vznikaly s nesourodým vybavením vojenských lékáren. Bylo zřejmé, že nejen léčiva, ale i vybavení vojenské lékárny musí být určeno normou - předpisem. V letech 1925-1931 vznikl vojenský předpis Zdrav-1-3 „Lékárnická služba v míru“, který vydalo Ministerstvo národní obrany ČSR v Praze roku 1931. Předpis závazně určoval vybavení vojenské lékárny přístroji, nábytkem a dalším zařízením. Jako první podle tohoto předpisu byla nově vybavena lékárna divizní nemocnice č. 1 v Praze.
Československá vojenská farmacie se zpočátku řídila 6. vydáním vojenského lékopisu „Militär-Pharmakopöe“ z roku 1891, ale protože byl zastaralý, používal se v čs. armádě Rakouský lékopis – 8. vydání (do roku 1924). Všechna nařízení uvedeného lékopisu platila i pro vojenskou farmacii, pokud nebyla vojenskými předpisy výslovně zrušena. Vydání Československého lékopisu se opožďovalo, proto došlo v roce 1925 k vydání služebního předpisu S-II-1a, který nahrazoval vojenský lékopis.
|
|
Největší a nejmodernější z vojenských lékáren byla lékárna divizní nemocnice č.1 v Praze. O uvedení do provozu po válce se postaral ppor. PhMr. František Vyvozil. Lékárna se nacházela v blízkosti Všeobecné nemocnice na Karlově náměstí. V letech 1919-1921 řídil lékárnu pplk. PhMr. Josef Matějka (20.7.1921 povýšen na plukovníka), od roku 1923 št.kpt. PhMr. Rudolf Mosler. V dalších letech vedli lékárnu št.kpt. PhMr. Evžen Kerlický, št.kpt. PhMr. Josef Němec a od roku 1933 mjr.PhMr. Jaroslav Pospíšil.
V roce 1925 byly prostory vojenské nemocnice na Karlově náměstí dány k dispozici Všeobecné nemocnici. Současně se předpokládalo postavit novou „Masarykovu vojenskou nemocnici“ ve Střešovicích. V roce 1935 byla dokončena I. etapa výstavby.
Lékárna byla umístěna v přízemí, suterénu a v I. poschodí centrální budovy. Pro plnění uvedených úkolů měla lékárna řadu místností. V přízemí byly umístěny kanceláře správy lékárny, oficína s čekárnou, přípravna léků, laboratoře, příruční skladiště a kancelář oficianta. V suterénu a v I. poschodí se nacházely hlavní skladiště, umývárna, balírna, skladiště skla, skladiště obalového materiálu a výrobna ledu. Suterén, přízemí a I. poschodí byly propojeny výtahem.
|
|
V Chebu, Praze-Hradčanech, Liberci, Pardubicích, Vysokém Mýtě, Kroměříži, Nitře, Ružomberoku, Trnavě, Prešově, Mukačevu a Užhorodě vznikly posádkové lékárny. Počet posádkových lékáren se měnil s potřebami armády. Posádkové lékárny vedli smluvní lékárníci. Smluvní lékárníci byli civilní lékárníci, kteří podepsali s vojenskou správou smlouvu; dnes bychom řekli že se jedná o občanské pracovníky vojenské správy. V letech 1923-1939 v posádkových lékárnách pracovalo 36 smluvních lékárníků. Vojenské lékárny typu posádkové byly ve Vojenské akademii v Hranicích, ve Vojenském lázeňském ústavu v Karlových Varech a Vojenském plicním ústavu ve Šternberku, ale tyto provozovali vojenští lékárníci - důstojníci lékárnictva.
Československá vojenská farmacie, stejně jako celé vojenské zdravotnictví se potýkalo s nedostatkem personálu. Z rakouské armády přešlo do československé farmacie 22 lékárníků. Většina z nich měla bohaté válečné zkušenosti, mnozí i zkušenosti z lékárenské služby československých legií.
Ve vojenské zdravotnické službě legií na Sibiři koncem roku 1919 pracovalo asi 140 lékařů a mediků. Farmaceutů bylo 27, z nich 8 diplomovaných magistrů a 19 farmaceutů nemělo ukončena farmaceutická studia.
Farmaceuti pracovali v hlavním lékárnickém skladu ve Vladivostoku. V lékárnickém oddělení náčelníka zdravotnické služby pracoval pozdější generál - farmaceut, v té době kapitán PhMr. Jaroslav Janda. Další lékárníci pracovali v divizních lékárenských skladech, lékárnách šesti vojenských nemocnic, v lékárnách zdravotnických vlaků a lékárnách dvou zvěrolékařských nemocnic.
|
|
Vojenská farmacie získávala vojenské lékárníky z civilního prostředí. Při vzniku Československa neexistovala vojenská zdravotnická škola (vojenská škola typu lékařské akademie) pro přípravu vojenských lékařů, ani vojenská škola, nebo vojenská fakulta pro přípravu vojenských farmaceutů. Vzhledem k novým úkolům bylo nezbytné lékárníky-civilisty, magistry farmacie připravit na činnost ve vojenských lékárnách.
V roce 1922 byl zřízen „informační“ kurz pro nově aktivované důstojníky zdravotnictví (lékaře a farmaceuty). Realizací kurzu byla pověřena pražská divizní nemocnice č.1. Informační kurzy byly dvouměsíční a konaly se dvakrát do roka v letech 1922-26. Velitelem kurzů byl gen. zdrav. MUDr. Jaromír Pečírka.
Přínosem pro vzdělání a výchovu vojenských farmaceutů bylo otevření „Školy pro důstojníky zdravotnictva a lékárnictva v záloze“ v délce 6 měsíců. V ní se připravovali lékárníci-záložníci. Po jejím absolvování byli přiděleni do lékáren divizních nemocnic, nebo do zdravotnických skladů, kde dokončili základní službu a získali hodnost podporučíka. Záložníci byli povoláváni na pravidelná cvičení. Každé cvičení bylo zakončeno zkouškou. Na výsledku zkoušky záviselo povyšování do vyšších hodností. Systém cvičení zaručoval, že lékárníci byli odborně na výši a byli připraveni plnit úkoly v případném konfliktu. Vojenská farmacie měla v letech 1916-1934 k dispozici celkem 612 lékárníků – důstojníků v záloze, dostatečný počet k pokrytí všech požadavků na vytvoření polních lékáren v době války
Pokud záložník podepsal závazek a stal se důstojníkem lékárnictva, pokračoval v přípravě na „Škole pro důstojníky zdravotnictva a lékárnictva“ (z povolání), která byla zřízena v Praze v roce 1927. Příprava zde byla organizována v desetiměsíčních cyklech. Celková délka přípravy vojenského lékárníka byla 16 měsíců. Po absolvování vojenské přípravy se stali vojenskými farmaceuty - důstojníky lékárenské služby.
V československé armádě poprvé od vzniku profesionální vojenské farmacie v roce 1794 se vojenští lékárníci stali důstojníky a obdrželi hodnosti platné v Československé armádě. Za Rakouska-Uherska byli pouze medikamentními úředníky. V letech 1918–1939 v ozbrojených silách na různých farmaceutických postech pracovalo 132 vojenských lékárníků.
Českoslovenští vojenští lékárníci tvořili specifickou skupinu farmaceutů. Dlouho byli izolováni od veřejné farmacie, přesto však – nebo snad právě proto založili 28.10.1918 Sbor československých vojenských lékárníků. Pravidelně se zúčastňovali mezinárodních kongresů vojenského zdravotnictví a lékárenství. První devíti mezinárodních kongresů vojenského zdravotnictví a lékárenství se konal v červnu 1921 v Bruselu, další pak v Římě (1923), Paříži (1925), Varšavě (1927), Londýně(1929), Haagu (1931), Madridu (1933), Bruselu (1935) a Bukurešti (1937).
V roce 1938 přešla zdravotnická služba čs. armády na válečné stavy. Vzniklo 55 polních nemocnic s lékárnami a 94 záložních nemocnic. V roce 1939, po obsazení Československa Hitlerovským Německem, byla vojenská farmacie demobilizována. Mnoho vojenských lékárníků se zapojilo do zahraničního odboje ve Francii, Anglii, na Středním východě nebo na východní frontě. V zahraničním odboji pracovalo na 385 lékařů a lékárníků, kteří se dále vzdělávali. V sídle brigádní ambulance v Leamingtonu a Waltonu v Anglii proběhlo v době války pod vedením mjr. MUDr. Vladimíra Janči několik cyklů Školy pro důstojníky zdravotnictva a lékárnictva.
Při československé samostatné brigádě v SSSR existovala zdravotnická služba s vojenskými nemocnicemi a lékárnami. V organizaci 1. čs. armádního sboru byl zdravotnický sklad, infekční, odsunová a venerická nemocnice, v nichž působili vojenští farmaceuti.
Po skončení 2. světové války začala obnova čs. armády. Zdravotnické zabezpečení bylo v roce 1945 budováno na stejných principech jako před válkou. Vzniklý systém byl zachován do roku 1950, kdy byl nahrazen organizací zdravotnického a farmaceutického zabezpečení, která vycházela ze sovětského vzoru.
Vojenské zdravotnictví řídilo od roku 1945 zdravotnické oddělení (4. oddělení I. odboru MNO). V roce 1950 vznikla Hlavní zdravotnická správa (v roce 1951 přejmenovaná na Zdravotnickou správu) jako součást Hlavního týlu čs. armády.
Již v létě 1945 došlo k obnově sítě vojenských nemocnic. V rámci každé ze čtyř vojenských oblastí bylo zřízeno až 5 vojenských nemocnic (VN), z nichž dvě měly charakter „sborových“; někdy se tak nazývaly, ale nebyl to oficiální název. Byly to nemocnice VN 1 Praha-Střešovice, VN 2 Josefov, VN 3 Plzeň, VN 4 České Budějovice, VN 5 Brno, VN 6 Olomouc, VN 7 Ružomberok a VN 8 Košice.
V místech soustředění vojsk vznikly „menší“ vojenské nemocnice VN 11 Terezín, VN 12 Opava, VN 13 Bratislava, VN 21 Praha-Hradčany, VN 22 Milovice, VN 23 Vysoké Mýto, VN 24 Cheb, VN 25 Jihlava, VN 26 Kroměříž, VN 27 Nitra (později Dunajská Streda). Nemocnice č. 22 –27 zanikly při reorganizaci v roce 1950.
|
|
K zásadnější reorganizaci sítě vojenských nemocnic došlo ke konci roku 1950. Vznikly dva vojenské okruhy. Z nemocnic v Plzni, Českých Budějovicích, Ružomberoku byly vytvořeny okruhové nemocnice (ON), z nemocnic v Josefově, Brně, Olomouci, Košicích, Bratislavě a Prešově vznikly posádkové nemocnice (PN). Z VN1 v Praze-Střešovicích se stala Ústřední vojenská nemocnice. V důsledku reorganizace a početního růstu armády vznikly PN Mladá, Tábor a Karviná. S další reorganizací armády v roce 1958 (zánik okruhové organizace a vznik 1. a 4. armády) byly okruhové nemocnice přejmenovány na armádní nemocnice (AN) a vešly v podřízenost armád. V 60. letech potom byly všechny okruhové a armádní nemocnice přejmenovány na vojenské nemocnice.
Vojenská nemocnice v Josefově byla po vstupu sovětských vojsk v roce 1968 přemístěna do Hradce Králové a následně zanikla. Prostory nemocnice v Josefově byly předány k využití Střední skupině sovětských vojsk, která zde vybudovala vojenskou nemocnici.
Po vzniku České republiky zůstaly na jejím území vojenské nemocnice a lékárny v Praze (ÚVN) , Plzni, Českých Budějovicích, Brně a Olomouci. S postupující profesionalizací armády se zvažuje o redukci VN na tři – ÚVN a po jedné vojenské nemocnici v Čechách a na Moravě.
Vybavení a činnosti vojenských lékáren se postupně měnily. Lékárenská pracoviště ve VN byla postupně modernizována v souladu s vývojem farmacie. Vznikly přípravny individuálně připravovaných léčivých přípravků (IPLP). Oficíny vojenských lékáren byly modernizovány a vybaveny novým nábytkem, laboratoře novými přístroji. Vybavení vojenských lékáren bylo dáno předpisy a směrnicemi. Přínosné bylo, že vojenská farmacie používala stejně jako československá farmacie jednotný lékopis – Československý lékopis 1. – 4. vydání. Specifické činnosti byly upřesněny vojenskými předpisy. Činnost vojenské farmacie v míru byla dána předpisem Zdrav-9-1 Zabezpečení Československé lidové armády zdravotnickým materiálem v míru (1965); ve válce předpisem Zdrav-9-2 Zabezpečení Československé lidové armády zdravotnickým materiálem za války (1972).
Změnil se i personál pracující v lékárně. V čele lékárny byl a je i v současnosti vojenský lékárník, důstojník. Za 1. republiky mohl vést lékárnu, popřípadě v ní pracovat smluvní lékárník. Dnes mohou v lékárně pracovat lékárníci civilisté, občanští pracovníci. Po staletí ve vojenské lékárně nepracovaly ženy. Dnes je naprosto běžné, že ve vojenské lékárně pracují magistry farmacie a zejména post farmaceutických laborantek je vyhrazen ženám.
Z uvedeného je zřejmé, že na rozdíl od vojenského zdravotnictví 1. republiky, kde existovala stabilita systému farmacie, dochází po roce 1945 k řadě změn v organizaci zdravotnického a farmaceutického zabezpečení. Změny byla často jen formální. Vojenské nemocnice, ať již se nazývaly okruhové, posádkové nebo vojenské, měly pevnou strukturu oddělení, zpravidla ustálený kádr vojenských lékařů (k jeho výchově přispěl vznik Vojenské lékařské akademie v Hradci Králové v roce 1951) a vojenské lékárny se zkušenými vojenskými lékárníky.
Ke zkvalitnění práce vojenských lékáren nejrůznějších typů přispělo zdokonalení systému vzdělání vojenských farmaceutů. Vojenští farmaceuti byli po roce 1945, stejně jako za 1. republiky získáváni náborem z řad civilních lékárníků, kteří již byli magistry farmacie. Přínosem pro civilní i vojenskou farmacii bylo prodloužení vysokoškolského studia farmacie na 4 roky v roce 1948 a zejména vznik samostatných farmaceutických fakult v Brně a Bratislavě v roce 1952.
|
|
Vojenské zdravotnictví se po roce 1950 potýkalo s nedostatkem lékařů a farmaceutů. Problém neřešilo ani ustanovení branného zákona, který umožňoval i několikaleté mimořádné cvičení lékařů a farmaceutů, což se prakticky rovnalo povinné službě v armádě. Vznik Vojenské lékařské akademie Jana Evangelisty Purkyně (VLA JEvP) v Hradci Králové přinesl personální stabilitu vojenskému lékařství a farmacii. Na VLA JEvP studovali pouze vojenští lékaři. Farmaceuti studovali na civilních školách a teprve po získání titulu magistra farmacie byli aktivováni do armády a v řadě kurzů získali vojenskou odbornost. Po přeměně VLA na Vojenský lékařský a doškolovací ústav J.E. Purkyně (VLVDÚ JEvP) příprava vojenských farmaceutů nadále probíhala v Hradci Králové.
V roce 1976 se změnil systém výchovy vojenských farmaceutů, vojáků z povolání. Spolu s VLVDÚ JEvP se na výuce podílí Farmaceutická fakulta Univerzity Karlovy v Hradci Králové. Studenti na fakultu nastupovali již jako vojenští studenti farmacie. První vojenští farmaceuti promovali na fakultě v roce 1981. Do roku 2002 absolvovalo tuto fakultu 103 vojenských farmaceutů - magistrů farmacie. Od roku 1948 do současnosti pracovalo ve vojenské farmacii více jak 200 vojenských farmaceutů.
Důležitým úkolem vojenské farmacie byla příprava vojenských farmaceutů – záložníků. Budoucí důstojníci v záloze - absolventi farmaceutických fakult prošli základní přípravou na vojenských katedrách fakult a poté ve Škole pro důstojníky v záloze. Po vzniku VLA JEvP byla Škola pro důstojníky zdravotnictva a lékárnictva v záloze přemístěna z Prahy do Hradce Králové. Na výuce „záložníků“ se podíleli učitelé VLA JEvP.
Nesporným přínosem pro výchovu farmaceutů z povolání i záložních důstojníků byl vznik oddělení vojenské farmacie na katedře organizace a taktiky zdravotnické služby (KOTZS) a především vznik samostatné katedry vojenské farmacie v roce 1970.
Systém přípravy farmaceutů – záložníků se změnil po zániku vojenských kateder v roce 1989. Na VLA JEvP (obnovená v roce 1988) ve Škole pro důstojníky v záloze probíhá základní příprava. Poté absolventi odcházejí k dokončení základní služby do vojenských farmaceutických zařízení. Uvedený model přípravy vojenských lékárníků - záložníků platí i v současnosti a zmizí s plnou profesionalizací armády. Mnozí farmaceuti dají, v souladu s přijatými zákony, přednost civilní službě, takže nepoznají chod vojenské farmacie.
|
|
Systém vojenského zdravotnického zabezpečení by nemohl fungovat bez kvalitního zdravotnického a farmaceutického zásobování. V roce 1945 byla obnovena činnost vojenského zdravotnického skladu 1 (VZS1) v Bystřici pod Hostýnem a VZS 2 v Liptovském Mikuláši. Byl obnoven VZS 3 v Josefově, ale v roce 1946 byl redislokován do Hostivic u Prahy. S organizačními změnami došlo k přejmenování VZS1 v Bystřici pod Hostýnem na Ústřední zdravotnický sklad. Se změnou organizace armády vznikaly a zanikaly nové zdravotnické sklady. K nim patřily sklady v Července u Olomouce, pobočky skladů v Liberci, Dobré u Místku nebo Mladoticích u Rakovníku. S další reorganizací armády vznikly sklady v Golčově Jeníkově, Brně, Plzni. V současnosti existují vojenské zdravotnické sklady v Liberci a Brně a Ústřední zdravotnická základna v Bystřici pod Hostýnem. Výzkum v oblasti zdravotnického zásobování je soustředěn do Výzkumného a zkušebního střediska v Hostivicích.
Profesionální vojenská farmacie prošla od svého vzniku v roce 1774 složitým a zajímavým vývojem. Nevyhnula se mnoha reorganizacím, obdobím úspěchů i neúspěchů. Po celou dobu své existence však plnila svůj hlavní úkol, zabezpečení vojsk léčivy a zdravotnickým materiálem jak v době míru, tak v době války. Stovky vojenských farmaceutů – úředníků medikamentní režie, důstojníků zdravotnické služby a lékárníků -záložníků mohou být hrdi na vojenskou farmacii.
|
|
Literatura
1. Fischer, L.: Masarykova vojenská nemocnice v Praze, Voj.zdrav. listy, 15, 1939, č.1, s. 1- 29
2. Formánek , A.: Farmacie v československé armádě, Časopis Československého lékárnictva, 12, 1936 (ČČL roč. XLV) č. 9. str. 218-224.
3. Král K., Forejt J.,Vodička,B., Veselý J.: Stručný historický přehled vývoje kontroly léčiv v podmínkách armády. 1.část. Voj.zdrav.listy, 65, 1996, s. 126-133
4. Král K., Forejt J.,Vodička,B., Veselý J.: Stručný historický přehled vývoje kontroly léčiv v podmínkách armády. 2. část. Voj.zdrav.listy, 65, 1996, s. 172-179
5. Král K., Reorganizace vojenské farmacie po vzniku samostatné ČSR v roce 1918. Voj. zdrav.listy, 69, 2000, s. 239-244
6. Lékárnické kalendáře, ročníky I-XXXV, Praha 1880-1914, část. Vojenské lékárnictví, 1879-1918. Archiv oddělení dějin farmacie, UK Praha, Farmaceutické fakulta Hradec Králové
7. Minařík, P.: Mírová organizace útvarů zdravotnické služby čs. armády v letech 1918-1992. In.: 5. mezinárodní sympozium k dějinám medicíny, farmacie a veterinární medicíny, Hradec Králové 2001, Sborník
8. Org-I, Všeobecná organizace čs. brané moci“, Praha 1921
9. Otevření vojenské školy lékařské. Voj.zdrav.Listy, 3, 1927, č.3, 114-117
10. Petera, J.:Koncepce vojenské farmacie jako oboru vojenského zdravotnictví ČSLA. In.: Sborník věd. prací VLVDÚ JEP Hradec Králové, 1969, s. 7-32
11. Pozbyl, K.: Kapitoly z dějin vojenské farmacie, Učební text VLVDÚ JEP, Sv.109, Hradec Králové 1972
12. Preč, A.: Vojenské nemocnice na Slovensku. Voj. zdrav.Listy, 46,1977, č. 6, s. 261-268
13. Pytlík, R.: Prvních deset let československého vojenského zdravotnictví. Voj. zdrav.Listy, 4, 1928, č.4, s. 305 - 319.
14. Zdrav-1-3, Lékárnická služba v míru. MNO, Praha, 1931
15. Zdrav-9-1, Zabezpečení československé lidové armády zdravotnickým materiálem v míru. FMNO Praha, 1978
16. Zdrav-9-2, Zabezpečení československé lidové armády zdravotnickým materiálem za války. FMNO Praha, 1979
17. VIII. mezinárodní kongres vojenských lékařů a lékárníků, konaný v Bruselu od 27. června do 3. července 1935. Voj. zdrav. Listy, 11, 1935, č. 4, s. 205 – 213
|
|
Autor
Doc. PhDr. Karel Král, CSc.
Katedra sociální a klinické farmacie, Univerzita Karlova v Praza, Farmaceutická fakulta v Hradci Králové
|
|
|
