Vydavatel: MEDON s.r.o.
Havelská ul. 14, Praha 1
e-mail: office@medon.cz
web: http://www.medon.cz
ON-LINE OBSAH:
OBSAH 2000/2001:
Autorský kolektiv
Předmluva
Úvod
1. Poradenství:
Samoléčení
Malárie
Oxidační stres a možnosti jeho ovlivnění
Pneumokoková systémová onemocnění a možnosti ochrany před nimi
Psoriáza
Sjögrenův syndrom
Tinea pedis, tinea unquium
Tuberkulóza
Virová hepatitida
2. Problematika kombinace protiinfekčních léčiv
3. Zánět optimalizující a imunitu normalizující působení systémové enzymoterapie
4. Veterinární farmacie
5. Přehled recepturních zkratek
6. Latina v současné farmaceutické praxi
7. Z receptářů starých lékárníků
8. Český lékopis 1997 - doplněk 2000
9. Evropský lékopis, jeho význam a perspektiva
10. České lékárenství v letech 1918 - 1928
11. Znáte práva pacientů?
12. Léčivo a lék na poštovní známce
13. Rigorózní řízení
14. Seznam obecně závazných právních předpisů platných v oblasti zdravotní a sociální politiky České republiky k 31.7.2000
15. Farmaceutická společnost, evropský region, mezinárodní spolupráce

 
České lékárenství v letech 1918 - 1928

1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
Lékáren, které v tomto období zaměstnávaly 2 a více magistrů, bylo asi 10 %, s 1 kondicinujícím asi 50 % a ve zbývajících 40 % lékáren byl lékárník pouze sám.
Pro ilustraci uvádím příklad:
Ve Velké Praze bylo v roce 1927 1018 lékařů (312 státních, 17 zemských, 85 okresních a obecních, 604 soukromých) a 93 lékáren (15 reálných, 72 osobních, 4 ústavní, 2 vojenské a další neotevřené a v řízení). Tedy na 1 lékárnu připadala receptura téměř 11 lékařů, která by mohla při skutečné 100% expedici léků jen v lékárnách velmi dobře uživit i daleko vyšší počet lékáren. [12]
V roce 1928 už bylo v Čechách 613 lékáren v provozu a 8 dosud neotevřených. V Praze bylo 104 lékáren v provozu a 7 dosud neotevřených (85 osobních, 15 reálných, 4 ústavní). Za rok 1928-29 bylo podáno 45 žádostí o nové VL v Čechách a 6 o novou DL. V Praze bylo v roce 1928 82 majitelů, 5 nájemců a 17 provizorů, kteří zaměstnávali 220 kondicinujících (169 mužů a 51 žen), 218 diplomovaných a 2 nediplomované magistry a 46 aspirantů (24 mužů a 22 žen). 14 pražských lékáren bylo bez pomocných sil, 1 aspiranta mělo 6 VL, 1 aspiranta a 1 magistra 5 VL, 1 magistra bez aspiranta 14 VL, 2 magistry bez aspiranta 162 VL, 2 magistry a 1 aspiranta 13 VL, 2 magistry a 2 aspiranty 2 VL, 3 magistry bez aspiranta 11 VL, 3 magistry a 1 aspiranta 7 VL a dalších lékáren s více magistry a aspiranty bylo 15 (což bylo 15,75 %). [13]
Pro samostatnou přípravu a expedici LČ mohly být zaměstnáni jen diplomovaní lékárníci nebo nediplomovaní, kteří dle § 2 ministerského nařízení 47/1912 ř.z. ze dne 5.5.1912 byli již k tomuto datu v této funkci zaměstnáni, eventuálně studenti (aspiranti) o prázdninách s tirocinální zkouškou a pod dohledem (ZSP č.317.008 - 22 / A 142 a/1ai 1928 z 20.10.1928). Počet aspirantů v lékárně nesměl přesáhnout počet zaměstnaných lékárníků. V době války byly však učiněny určité úlevy v přijímání vyššího počtu aspirantů, možnosti zaměstnat nekvalifikovaný personál, umožnit DL lékařům fungovat jako VL a vedení VL svěřit i magistrovi s kratší praxí či takovému, který již delší dobu nepracoval v oboru. Po zrušení těchto výjimek však ještě dlouhou dobu docházelo k využívání levnějších (neoprávněných) zaměstnanců a kondicinující proto vedli s lékárníky časté spory.
Dále v lékárnách pracovali laboranti, kteří měli vykonávat těžší a pomocné práce. Často však byli používáni pro receptování. Jejich sociální postavení bylo velmi špatné. Měsíční plat kolem 80,- Kč byl nízký, pracovní doba byla zcela závislá na potřebách lékárny a uznání majitele. Jejich Stavovská organizace laborantů se spolu s Klubem českých farmaceutů (Kčf) už od roku 1920 snažila zajistit lepší platy (100,- až 110,- pro ženaté) a služební podmínky, odpovídající 8 hod. pracovní době.
Některé lékárny navíc ještě zaměstnávaly pomocný personál pro těžké práce, někdy jen na občasnou výpomoc. Týkalo se to však jen několika velkých a dobře prosperujících lékáren. Většinou byli tito zaměstnanci najímáni místo nižšího odborného personálu (laborantů).
V lékárnách pracovali též aspiranti (tzv. tironi), což byli studenti farmacie, kteří před nástupem na VŠ museli absolvovat povinnou praxi v lékárně. Zaměstnanci lékáren byli často nahrazováni neodborníky nebo méně kvalifikovaným personálem neboť majitelé se snažili snížit své náklady na minimum.
2.6. Vztahy majitelů lékáren a kondicinujících magistrů
Spolu s rozšířením nemocenského pojištění na přibližně 12 miliónů obyvatel plánovali kondicinující své větší uplatnění ve správách NP. [48]
Od 1.1.1927 se očekávalo všeobecné zhoršení poměrů v lékárnách zavedením všeobecného pojištění. Avšak vzniklé léčebné fondy (LF) povolovaly taxování podle privátní sazby jen s 25% slevou. Nevýhodou ale byly dlouhé lhůty splatnosti (1/4 roku), které vázaly lékárnám potřebný kapitál. [49]
Ani nová vlna vlastenectví nezabránila některým majitelům lékáren (Mr. Dlabola - Praha), aby nevypracovali i účty pro NP v němčině, pokud měly někoho německé národnosti ve vedení. [50]
Plzeňská "Nová Doba" 10.9.1927 obvinila opět lékárníky z nepoctivosti a nemožnosti uhlídat správnost jejich expedice ani armádou kontrolorů. Oficiální protest však SČL opět přenesl na plzeňské grémium, místo aby obhajoval celý stav. Byl to typický postup vedení SČL. [51]
Lékárníci často kritizovali a úřadům podávali stížnosti na přímé dodávky léků NP od drogistů a výrobců. Přesto i sám člen vedení SČL, vyrábějící Methylment, sám dodával NP, ale plat svým zaměstnancům nemohl zvýšit, protože byl poškozován expedicí drogistů a NP. [52]
Vztah mezi majiteli lékáren a kondicinujícími za války nejlépe charakterizují stesky kolegů, které šéf nechal vyreklamovat z vojska a byli přetěžováni prací, bez možnosti si postěžovat, neboť jim majitel hned vyhrožoval okamžitým návratem do vojenské služby. I když reklamace nebyly pro potřeby jednotlivých šéfů, ale pro zabezpečení obyvatelstva léky. [53] Ač rakouští majitelé v té době svým zaměstnancům zvýšili plat již několikrát (až o 100 %), v Čechách a na Moravě se tak stalo až po urgencích u hlavního grémia. A i to jen někde a velmi pomalu. Našli se však i v Čechách majitelé, kteří svým kolegům přidali i bez těchto urgencí jako například magistři Lerch a Trnka z lékáren na Smíchově. [54]
Ač zákon č. 5 ř.z. z r.1907 dával majiteli lékárny povinnost pečovat o zaopatření kondicinujících lékárníků i jejich vdov a sirotků, málokterý lékárník však sám upravoval výši platů. Přesto, že se zvýšila v roce 1918 sazba pro NP (o 15 %) i privátní sazba (30 %), taktéž dispenzační poplatek (o 20 hal) i procentuelní přirážka na LSp, většina majitelů platy nezvýšila. Navíc se ženy magistry spokojily s nižším platem, když nemusely živit rodinu, čímž se stav stával nejednotným a nekolegiálním a čekal, až co vedení Kčf zařídí. [57]
Článek kolegyně magistry se proto zamýšlel nad vhodností farmaceutické práce pro ženu. Majitelé zastávali názor, že tato práce se pro ženu hodí proto, že je od přírody obratnější, opatrnější, svědomitější, trpělivější a lépe přístupná lidským steskům. Navíc bylo zvykem ji i méně honorovat. Proti však mluvili především kondicinující, neboť práce v nevytopených laboratořích, neustálé zvedání velkých lahví a demižonů, psychické vyčerpání z 9 hod. prac. doby po nočních službách, bez možnosti odpočinku, byly jen pro velmi zdatné farmaceutky. [58] Ač mezi prvními zákony, které prezident v roce 1918 podepsal, byl i zákon o 8 hod. prac. době, byla majiteli lékáren dlouho popírána jeho platnost i pro zaměstnané magistry.
Těžko se ale bojovalo zástupcům kondicinujících za 8 hod. prac. dobu, když ještě 2 hodiny po uzavírací době zůstával magistr v práci, protože lékárna byla plná, ale majitel nedovolil otevření další, konkurenční. Musel totiž zaplatit dluh za přemrštěnou cenu lékárny. [59]
2.6.1. Snaha o zavedení 8 hodinové pracovní doby
Pracovní doba zaměstnaných lékárníků byla v roce 1918 určována podle pražského vzoru. To znamenalo každý 3. den odpoledne volno a každý 6. den celý volný s ohledem na neděle. Nočních služeb měl zaměstnanec sloužit jen polovinu v místech obvyklých.

1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11