|
|
České lékárenství v letech 1918 - 1928
| 2.2.
|
Povolovací (koncesní) řízení |
|
|
Nově povolovanou VL v zásadě schvaloval zemský úřad na 7-10 tisíc obyvatel. Ovšem byly i případy, kdy od sebe byly lékárny vzdáleny 50- 60 m (Nusle, ul.Bělehradská a Jugoslávská v Praze), ale byly chráněny rajónováním lékáren (nepovolením dalších koncesí). [2] |
|
|
Provozovat lékárnu bylo možné jen na povoleném místě (o přenesení provozovny se muselo žádat MVZdTV), ve vhodných a schválených místnostech, jejichž počet a vzhled přesně předepisoval lék. zákon č. 5/1906. VL musela mít oficínu, laboratoř, zásobní místnosti pro LČ (zásobárnu pro čaje, chemické a lékárnické přípravky, tzv. materiálku), sklep, půdu, inspekční pokoj a umývárnu nádobí. Inspekční pokoj pro držení nočních služeb však často sloužil k ubytování kondicinujících magistrů a aspirantů. |
|
|
K povinnému vybavení lékárny patřil dle výše citovaného zákona reagenční aparát, analytické váhy, destilační přístroj. [14] Lékárna také musela vést povinné zásoby LČ, rostlinných drog, sér a sterilní destilované vody (na Slovensku i pijavice), které byl lékárník povinen každý rok na své náklady obnovit. [15] |
|
|
Zařizováním lékáren se zabývaly specializované firmy. K nejznámějším patřily PhMr. K. Franke, Praha (1870), PhMr. K. Schürer a Vídeňská firma H. Steinbuch (1871). Vedle nich však existovaly i jiné firmy, často zhotovovali nábytek i místní truhláři. Exteriér lékáren (nábytek i stojatky) byly v tomto období vyráběny v secesním slohu. V pozdějším období (1920) se stávaly lékárny díky komercionalizaci a reklamě nápadnějšími, zvláště výklady a portály. [5] |
|
|
Na zařízení tedy novokoncesionář potřeboval od 200 do 300 tisíc Kč, které většinou neměl a musel si je vypůjčit na 7-8% úrok u peněžních ústavů. |
|
|
Koncesní řízení pro udělení lékárny se značně táhla a tak koncesionář začínal zhruba ve 45-50 letech věku pracovat ve své lékárně, většinou sám. Vyskytovaly se však i případy mnohem starších novokoncesionářů. Po 60 roce věku většinou lékárník lékárnu prodal, splatil dluhy a šel vypomáhat do lékárny, neboť penze za kondiční léta byla malá a jako samostatný si penzi neplatil (až do roku 1935). |
|
|
Dalším způsobem jak získat prostředky na koupi lékárny byl výhodný sňatek, jak dokládá inzerát ve Věstníku SČL: [16] |
|
|
Mladý magistr s 5 lety praxe reprezentační postavy, zámožný, hledá vážnou známost s mladou hezkou dívkou s větším věnem. |
|
|
S prodlužující se dobou trvání koncesních řízení a snižujícími se šancemi na otevření dalších nových lékáren, stoupaly i počty korupce a protekce. |
|
|
Spekulací s lékárnami stoupaly jejich ceny, do nichž se promítala i dobrá pověst či výhodné umístění lékárny atd. Jediným řešením tohoto nešvaru se jevila volná farmacie, která by snížila jejich cenu a částečně snížila i počet nezaměstnaných (20-50 nových a 150 vrátivších se z války) a zlepšila jejich postavení. [17] |
|
|
V roce 1920 vyjednávalo obecní zastupitelstvo s majitelkou lékárny dědiců Kalserových o koupi lékárny. Jednalo se o jedinou německou lékárnu v Plzni, jejíž majitelka surově urazila presidenta T.G.M. při jeho návštěvě. Obyvatelé Plzně ji zlynčovali a žádali zabavení její koncese. Pro nepřiměřenou cenu však z koupě nakonec sešlo. [18] |
|
|
V roce 1921 byla nabízena na prodej reálná lékárna v jižních Čechách za 800.000,- Kč. |
|
|
Mr. Kabeláč v Německém Brodě prodal svou lékárnu v roce 1922 za 400.000,- Kč. Ve městě se 7.000 obyvateli, kde by nové vybavení lékárny podle katalogu stálo 45.000,- Kč a skladové zásoby asi 50-80.000,- Kč (tedy celkem asi 125.000,- Kč). Kupující tedy přeplatil koncesi o 275.000,- Kč. [19] |
|
|
V roce 1926 byla nabízena reálná lékárna i s domem za 800.000,- Kč hotově, eventuálně na splátky se 7% úrokem. [20] |
|
|
V roce 1927 se u> ceny lékáren ve městech pohybovaly mezi 1-1,5 miliónem Kč a na venkově mezi 0,5-1 miliónem Kč. [21] |
|
|
Zástupci kondicinujících radili svým členům, chystajícím se koupit lékárnu, aby pečlivě zkoumali uváděné obraty lékáren a neplatili více než 1,5 krát hodnotu obratu lékárny. [22] |
|
|
Po 20 letech praxe mělo například 52 absolventů z roku 1900 v roce 1920 jen 15 vlastní, zděděnou či koupenou lékárnu, 5 jich zemřelo, 7 bylo majiteli osobní koncese, 5 bylo nájemci a provizory, 2 byli ve vojenské službě, 5 mimo lékárnu, 4 měli doktorát a jen 22 jich bylo ženatých. [23] |
|
|
Přes neustálé stížnosti na nízkou sazbu a tržby, většina lékárníků své dluhy za vybudování vlastní lékárny dobře splácela. |
|
