Vydavatel: MEDON s.r.o.
Havelská ul. 14, Praha 1
e-mail: office@medon.cz
web: http://www.medon.cz
ON-LINE OBSAH:
OBSAH 2000/2001:
Autorský kolektiv
Předmluva
Úvod
1. Poradenství:
Samoléčení
Malárie
Oxidační stres a možnosti jeho ovlivnění
Pneumokoková systémová onemocnění a možnosti ochrany před nimi
Psoriáza
Sjögrenův syndrom
Tinea pedis, tinea unquium
Tuberkulóza
Virová hepatitida
2. Problematika kombinace protiinfekčních léčiv
3. Zánět optimalizující a imunitu normalizující působení systémové enzymoterapie
4. Veterinární farmacie
5. Přehled recepturních zkratek
6. Latina v současné farmaceutické praxi
7. Z receptářů starých lékárníků
8. Český lékopis 1997 - doplněk 2000
9. Evropský lékopis, jeho význam a perspektiva
10. České lékárenství v letech 1918 - 1928
11. Znáte práva pacientů?
12. Léčivo a lék na poštovní známce
13. Rigorózní řízení
14. Seznam obecně závazných právních předpisů platných v oblasti zdravotní a sociální politiky České republiky k 31.7.2000
15. Farmaceutická společnost, evropský region, mezinárodní spolupráce

 
České lékárenství v letech 1918 - 1928

1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
Z disertační práce Mgr. M. Lisé, PhD. : "Česká farmacie v letech 1918 - 1928, obhájené dne 7.3.2000 na Univerzitě Karlově, Farmaceutické fakultě v Hradci Králové před komisí sociální farmacie - lékárenství (vedoucí práce Doc. PhMr. V. Rusek, CSc., oponenti RNDr. PhMr. Z. Hanzlíček, prof. RNDr. PhMr. J. Solich, CSc.) uvádíme část, která se týká situace v lékárnictví v uvedené době. Máme zato, že historii svého oboru by měl znát každý jeho příslušník a měl by si z poznatků a chyb, kterých se dopouštěli naši předchůdci vzít i ponaučení.
Vyzdvihli bychom, že pro dnešní dobu je potřebné v profesi zdůraznit vysokou odbornost, která musí být v lékárnictví dominantní, ale také koncepčnost, jednotnost a méně sobectví. Zvýraznit je potřebné zdravotnickou etiku a to i při dodržování ekonomických zákonitostí.
1. Všeobecný úvod - politická situace ve sledovaném období
Versailleský mír, podepsaný státy Dohody, zaručil bývalým státům Rakouska - Uherska samostatnost. Správu země převzal 28.10.1918 Národní výbor s předsedou Karlem Kramářem (národní demokrat), sestavený dle výsledků voleb z roku 1911 a členy Antonínem Švehlou (agrárník), Václavem Klofáčem (národní socialista) a Františkem Soukupem (soc. demokrat). Tento výbor úzce spolupracoval s pařížskou Národní radou. Jejími hlavními představiteli byli T.G. Masaryk, E. Beneš, M.R. Štefánik, kteří nemalou měrou iniciovali vznik Československé republiky (ČSR) jako samostatného státu, ne jen jako autonomní oblasti.
Dne 13.11.1918 Národní výbor vydal prozatímní ústavu, zákonnou moc předal Národnímu shromáždění (NS), hlavou státu byl zvolen prezident T.G. Masaryk a vláda pracovala pod vedením K. Kramáře [1] (Československý národní demokrat) a složení vlády odpovídalo volebním výsledkům z roku 1911.
Masaryk byl soc. demokrat s levicovým zaměřením a prosazoval humanitní demokracii. Mezi první zákony, které podepsal, patřilo zavedení 8 hod. pracovní doby a podpory v nezaměstnanosti. Postupem doby však toto "levicové zaměření " vymizelo a stali jsme se státem se standardní evropskou demokracií.[2]
Masaryk se opíral o vedoucí politickou skupinu nazývanou "hrad", jejímiž představiteli byli E. Beneš, jako ministr zahraničních věcí, Československá strana národně sociální, Československá sociální demokracie, Československá obec legionářská a Sokol.
Vznik nového státu však provázely i problémy s upevněním hranic a národnostními menšinami. Nejsilnější menšinou v novém státě byli Němci (3 milióny). Němečtí poslanci z českých zemí se 29.10.1918 rozhodli zřídit v severním pohraničí provincii DEUTSCHBÖHMEN a v následujících dnech vznikly ještě další tři provincie SUDETENLAND, DEUTSCH-SÜDMÄHREN a BÖHMERWALDTAU. Byly v nich vytvořeny vlády a sněmy a jejich zástupci zasedali v rakouském parlamentu. Tyto provincie se chtěly stát součástí velkoněmeckého státu, který měl spojit Rakousko a říšské Německo v jeden celek. Byly však zásahem čs. armády do konce roku 1918 zlikvidovány.
Také maďarská vláda si činila nároky na slovenské území. Vláda soc. demokratů a komunistů vedená Bélou Kunem vyslala na území Slovenska maďarskou Rudou armádu, která zde v Prešově od 16.6.1919 do 7.7.1919 vyhlásila Slovenskou republiku rad pod vedením A. Janouška, začala znárodňovat a zavádět sociální reformy. Po vojenském zásahu čs. vojska a Francie byly upevněny hranice Československé republiky (ČSR) a pro malé národní vědomí a nadvládu bývalé uherské správy bylo Slovensko připojeno k českým zemím bez plebiscitu.[3]
Další vojenské spory vedl nový stát s Polskem o Těšínsko 23.- 30.1.1919, které bylo ČSR definitivně přiznáno až arbitráží v roce 1920. Také připojení Zakarpatské Ukrajiny (Podkarpatské Rusi) k ČSR bylo na pokyn Dohody provedeno čs. vojskem v lednu 1919 a dokončeno v létě téhož roku.
Po brestlitevském míru se čs. legie staly oporou protibolševické (bílé) vlády vedené Alexandrem Vasiljevičem Kolčakem a byly zadržovány v Sovětském svazu. Zde se nemalou měrou zasloužily o založení průmyslu a zdravotních institucí. I farmaceuti na tom měli významný podíl. Nakonec předali Kolčaka do rukou revolučních orgánů a část jich přešla do Rudé armády. Teprve 7.2.1920 byl čs. legiím umožněn návrat do vlasti.
Nemohlo však dojít k úplné demobilizaci, neboť nadbytek dalších nezaměstnaných by ještě zhoršil sociální krizi.
Všeobecné volební právo dalo možnost sociální demokracii, aby v roce 1919 vyhrála volby (získala 30 %, předseda vlády V. Tusar).
Od nově vzniklé "rudozelené vlády" složené ze zástupců socialistických stran a agrárníků se očekávalo všeobecné zlepšení sociálních poměrů. Dne 14.9.1920 Tusarova vláda podala demisi, aby oslabila vliv levicového (komunistického) křídla ve vládní straně. Hladové bouře, stávky a především rozpad strany na sociální demokraty a komunisty, oslabil její pozici.
Nejdůležitějšími úkoly této vlády byla pozemková reforma z 16.4.1919, posílení průmyslu na Slovensku, uklidnění německé menšiny, unifikace zákonů a schválení Ústavy.
Po krátké době úřednické vlády J. Černého v roce 1920 se stali nejsilnější stranou agrárníci (s předsedou A. Švehlou).
Utvořili tzv. Vládní pětku (nár. socialisté, soc. demokracie, agrárníci, lidoví demokraté a národní demokraté), předseda vlády E. Beneš, která rozhodovala o nejzávažnějších politických otázkách. Vedlo to však k častým kompromisům a oslabení demokracie.
Také poválečná krize v letech 1921 až 1922 uspíšila volbu nové vlády v čele s A. Švehlou (agrárník).
Politický směr státu určoval " hrad ", kde prezident T.G. Masaryk prosazoval své osvědčené lidi do vedení politických stran a funkcí. Vládní koalice, ale hlavně bankovně-ekonomické centrály, měly rozhodující slovo při určování hospodářské politiky vlády a tím i národní a zahraniční politiky. Zahraniční vztahy se pod vedením E. Beneše orientovaly na spolupráci se státy dohody, především na Francii.
V letech 1922 až 1929 byla vláda pod vedením A. Švehly celkem stabilní díky jeho koaliční politice. Pouze v roce 1926 byla načas přerušena úřednickou vládou J. Černého, aby vítězné volební strany mohly vytvořit novou koaliční vládu, neboť vláda jmenovaná 9.12.1925 se pro rozpory mezi stranami v březnu 1926 rozpadla.

1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11