Vydavatel: MEDON s.r.o.
Havelská ul. 14, Praha 1
e-mail: office@medon.cz
web: http://www.medon.cz
ON-LINE OBSAH:
OBSAH 2000/2001:
Autorský kolektiv
Předmluva
Úvod
1. Poradenství:
Samoléčení
Malárie
Oxidační stres a možnosti jeho ovlivnění
Pneumokoková systémová onemocnění a možnosti ochrany před nimi
Psoriáza
Sjögrenův syndrom
Tinea pedis, tinea unquium
Tuberkulóza
Virová hepatitida
2. Problematika kombinace protiinfekčních léčiv
3. Zánět optimalizující a imunitu normalizující působení systémové enzymoterapie
4. Veterinární farmacie
5. Přehled recepturních zkratek
6. Latina v současné farmaceutické praxi
7. Z receptářů starých lékárníků
8. Český lékopis 1997 - doplněk 2000
9. Evropský lékopis, jeho význam a perspektiva
10. České lékárenství v letech 1918 - 1928
11. Znáte práva pacientů?
12. Léčivo a lék na poštovní známce
13. Rigorózní řízení
14. Seznam obecně závazných právních předpisů platných v oblasti zdravotní a sociální politiky České republiky k 31.7.2000
15. Farmaceutická společnost, evropský region, mezinárodní spolupráce

 
Latina v současné farmaceutické praxi

1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
1. Úvod
Latina je ve střední Evropě neodmyslitelnou součástí farmaceutické praxe od samého vzniku farmacie jako samostatného oboru. Souvisí to s těsným spojením s medicínou i s celým kulturním prostředím. Vznik odborné terminologie můžeme sledovat ve třech obdobích.
Počátek je těsně spjat s klasickou latinou. Dodala názvy některých kovů (argentum, aurum, ferrum, plumbum), účastnila se tvorby farmakognostické terminologie (bulbus, cortex, flos, folium, herba, radix), poskytla některé názvy lékových forem, i když měla slova někdy původně odchylný význam (dispersio - rozptýlení, liquor - tekutina, solutio - uvolnění, unguentum - vonná mast). Někdy bylo slovo klasické latiny pouze základem pro odborný výraz: aer (vzduch, slovo řeckého původu), extrahere (vytáhnout), tabula (deska), tingere (smáčet).
Vlastní rozvoj latinského názvosloví přinášejí postupující znalosti chemické a botanické a vyvíjející se nové lékové formy. Vzniká tak tradiční názvosloví, které se jednak snaží popsat pojmy za použití klasické latiny, jednak vytváří nová latinská slova vycházející z terminologie živých jazyků. Toto období, přecházející až do 20. století, však nepřispívá ke sjednocení terminologie a lékopisné názvy se často liší. Tak například je síran železnatý označován jako Ferrum sulfuricum (ČsL 1,2,3) [1-3], Ferri sulphas (BP 1932) [4], Ferri sulfas (USP XIII) [5] nebo Sulfas ferrosus (Ph.Ned.V) [6].
Snahy po unifikaci terminologie se výrazně uplatňují až ve 2. polovině 20. století. V oblasti chemických názvů je přináší Mezinárodní lékopis (Pharm.Int. 1,2,3) [7-9] vydávaný Světovou zdravotnickou organizací a přejímá je Evropský lékopis (Ph.Eur.1, 1969) [10]. Vzniká tak latinské mezinárodní chemické názvosloví, které je i základem 3. vydání Evropského lékopisu (Ph.Eur.3) [11] a Českého lékopisu 1997 (ČL 97) [12]. Výjimkou je lékopis Velké Británie, který nemá latinské názvy léčivých látek. Základem mezinárodního chemického názvosloví jsou i mezinárodní nechráněné názvy (International Nonproprietary Names, INN názvy) doporučené Světovou zdravotnickou organizací (WHO), značně jednodušší než chemické názvy. Názvy přidělené do konce prosince 1995 byly uveřejněny [13].
Paralelně zvítězila i snaha po úpravě názvů lékových forem, jejichž označení má podat i řadu informací o přípravcích. Poslední, třetí seznam vydaný Radou Evropy, je z roku 1998 [14]. K těmto tak zvaným "standardním názvům" Evropského společenství jsme vypracovali latinskou verzi [15], která bude publikována ve Věstníku Státního ústavu pro kontrolu léčiv. V dalším probereme základy latinské terminologie s přihlédnutím k jejímu použití ve správných tvarech latinského tvarosloví.
2. Gramatický základ názvosloví
Protože předpokládáme základní znalost latinského tvarosloví [16], omezíme se na shrnutí poznatků a několik vysvětlujících poznámek.
INN názvy jsou v posledních letech fonetizovány, takže se v nich píše "f" místo "ph", "t" místo "th", "e" místo "ae" nebo "oe", "i" místo "y". Nemá se v nich používat písmen "h" a "k", číslic a rozdělovacího znaménka. Píší se s malým začátečním písmenem.
V dalším textu jsou lékopisné názvy zpravidla psány s velkým začátečním písmenem.
2.1. Podstatné jméno - substantivum
Latina má pět typů deklinace a každé substantivum je z gramatického hlediska identifikováno nominativem, genitivem a uvedením rodu (m., f., n.). Rod podstatného jména většinou souvisí s klasifikační třídou, jsou však věcně spojené skupiny slov, které mají odchylný rod. Tak například stromy jsou bez ohledu na koncovku feminina (např. Fagus silvatica L., buk lesní). Mimoto je řada výjimek.
Z hlediska praktického použití přichází ve farmacii v úvahu vedle nominativu genitiv a především po předložkách akusativ (zvláště po předložkách ad, ante, contra, per, post, secundum) a ablativ (zvláště po předložkách a nebo ab, cum, e nebo ex, pro, sine). Podle souvislosti následuje po některých předložkách (in, sub, super) akusativ (na otázku kam?) nebo ablativ (na otázku kde?).
Substantiva 1. deklinace, feminina, jsou v nominativu zakončena na -a (herba, ae, f., nať).
Substantiva 2. deklinace zakončená na -us nebo -er jsou maskulina (sirupus, i, m.; magister, -stri, m.), zakončená na -um jsou neutra (extractum, -i, n.). Z rodových výjimek uvedeme jako příklad methodus, i, f. (metoda) a virus, i, n. (jed, virus).
3. deklinace je složitější. Základní přehled koncovek klasické latiny určujících rod je v tabulce č. 1. Uvedeme některé příklady: ordo, inis, m. (řád); cremor, oris, m. (krém); flos, floris, m. (květ); alcohol, olis, m. (alkohol); cortex, icis, m. (kůra); radix, icis, f. (kořen); classis, is, f. (třída); varietas, atis, f. (odrůda); emulsio, onis, f. (emulze); semen, inis, n. (semeno); genus, eris, n. (rod); sulphur (sulfur), uris, n. (síra). Jsou však výjimky.
Substantiva 3. deklinace dělíme na různoslabičná (nominativ singuláru má o jednu slabiku méně) a stejnoslabičná (počet slabik všech pádů jednotného čísla je stejný). Akusativ některých stejnoslabičných podstatných jmen má koncovku -im a ablativ je zakončen na -i (dosis, dosis, f., dávka; pro dosi). Někdy se setkáme se dvěma koncovkami (febris, is, f., horečka; remedia contra febrim nebo febrem). U stejnoslabičných substantiv s koncovkou -is nebo -es v prvním pádu jednotného čísla a u většiny podstatných jmen se dvěma souhláskami před koncovkou -is v genitivu singuláru končí druhý pád množného čísla na -ium (pelvis, is, f., mísa, pánev; gen.pl. pelvium). Stejnou koncovku v genitivu plurálu mají i neutra zakončená na -e, -al, -ar, která mají mimoto v nominativu a akusativu plurálu koncovku -ia a v ablativu singuláru koncovku -i (animal, alis, n., zvíře; animali, animalia, animalium). V tabulce č. 2 jsou tyto koncovky v závorce. Z rodových výjimek 3. deklinace uvádíme např. adeps, ipis, m. i f. (tuk, sádlo); fel, fellis, n. (žluč); lapis, idis, m. (kámen).
Ke 3. deklinaci náleží i současné označení aniontů solí, například sulfas, sulfatis, m., síran [8] nebo sulfis, sulfitis, m., siřičitan (viz 3.2.), které přibírá koncovky klasické latiny.
Substantiva 4. deklinace jsou jednak maskulina s koncovkou -us (fructus, us, m., plod), jednak neutra s koncovkou -u (genu, us, n., koleno).
5. deklinace zahrnuje substantiva ženského rodu zakončená na -es, s genitivem na -ei nebo -ei (species, speciei, f., druh, v množném čísle species, specierum, f., ve smyslu čajová směs; res, rei, f., věc). Rodovou výjimkou je slovo dies, diei, m. (pro die, denní dávka), které si však zachovává rod podle koncovky ve významu lhůty nebo určitého dne (dies certa).

1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13