Předpokládá se, že stimulace některých nikotinových receptorů vede k uvolnění nervových růstových faktorů, podobně jako stimulace trk-receptorů (receptory spojené s aktivací tyroxinkinázy). Jako stimulátor uvolnění nervových růstových faktorů působí i selegilin.

VI.	Protizánětlivé látky, estrogeny a statiny

U AN dochází k projevům zánětlivé reakce, která přispívá k zániku neuronů. Podávání protizánětlivých látek, které procházejí hematoencefalickou bariérou, pravděpodobně působí jako protektivní faktor.

Řada údajů dokládá důležitou úlohu estrogenů v procesu stárnutí, estrogeny byly považovány za protektivní faktor ke snížení rizika AN u žen, ale pozdější studie tuto protektivní roli neprokázaly.

Statiny snižují krevní hladinu cholesterolu a jiných lipidů. Poslední studie prokázaly příznivý vliv u všech forem demence. Statiny pravděpodobně mohou významně redukovat riziko rozvoje AN.

Nekognitivní farmakoterapie AN

Tato terapie zahrnuje léčbu přidružených, nekognitivních symptomů Alzheimerovy nemoci.

Nejčastěji se jedná o léčbu poruch spánku, kdy spíš než o nedostatek spánku jde o narušení cyklu spánek-bdění, často je narušena kontinuita spánku, pacient se často probouzí. Klasická hypnotika používáme co nejméně, protože obvykle nepříznivě ovlivňují kognitivní funkce. Dává se přednost nebenzodiazepinovým hypnotikům jako je např. zolpidem či zopiclon. U pacientů s neklidem a delirantními stavy je možné použít jako hypnotika látky ze skupiny neuroleptik, dobře tolerován je tiaprid, melperon a risperidon. Pacient by neměl užívat barbituráty, benzodiazepinová hypnotika jen výjimečně a krátkodobě.

Depresivní a úzkostné stavy u pacientů s demencí léčíme nejčastěji selektivními inhibitory zpětného vychytávání serotoninu (SSRI), které mají minimum nežádoucích účinků. Jedná se o fluoxetin, fluvoxamin, citalopram, sertralin, paroxetin. Rovněž je možno podávat inhibitory monoaminooxidáz. Moclobemid je inhibitorem MAO-A, selegilin je inhibitor především MAO-B (ve vyšších dávkách i MAO-A). Lze použít i thymoleptika II. generace, perspektivní jsou nová antidepresiva selektivně inhibující zpětné vychytávání serotoninu a noradrenalinu. Klasická antidepresiva I. generace nepoužíváme pro jejich anticholinergní nežádoucí účinky.

U Alzheimerovy demence se často vyskytují stavy psychomotorického neklidu, pacienti mohou být agresivní, mohou se u nich vyskytovat halucinace a bludy. Ke zvládnutí těchto situací lze použít neuroleptika. Používáme stejná neuroleptika jako u poruch spánku, ale ve vyšších dávkách, s podáním několikrát denně. Kromě tiapridu, melperonu a risperidonu můžeme použít pimozid, fluspirilen, případně haloperidol. Ostatní, především typická neuroleptika, podáváme jen výjimečně, nevýhodou je jejich působení na jiné neuromediátorové systémy, časté anticholinergní působení a nepříznivé ovlivnění kognitivních funkcí.

Závěrem

Terapie Alzheimerovy nemoci je terapií komplexní, kromě farmakoterapie je nezbytná psychoterapie, socioterapie, rehabilitace a léčba všech interkurentních onemocnění. Psychoterapie je zaměřena na uchování běžných denních aktivit a návyků. Často využívána je terapie pomocí kontroly realitou (všechno má být dobře označeno pro lepší orientaci) a aktivační terapie, která má za úkol, co nejdéle udržet a zdokonalovat dosud zachované schopnosti pacienta. Pacienty s Alzheimerovou nemocí musíme neustále pozitivně stimulovat, vést k soběstačnosti, podporovat je při dodržování pravidelného denního režimu. Je důležité, aby pacient s AN, co nejdéle využíval vlastních tělesných a duševních schopností. Ke zlepšení funkčního stavu se používá i terapie hudbou zejména při jídle a koupání a lehká fyzická aktivita (procházky). Alternativní možností je kognitivní trénink, pet terapie (péče o živé zvíře), počítačové programy reedukace (zejména tam, kde je pacient zvyklý na práci s počítačem), masáže.

Optimální je péče o nemocného v jeho vlastním prostředí, v jeho rodině, v jeho bytě. Jakékoli přemístění do nového prostředí obvykle znamená zhoršení příznaků demence. K přemístění do nemocnice (kromě krátkodobých vyšetření) obvykle dochází, trpí-li pacient těžkými, ambulantně nezvladatelnými poruchami chování nebo při selhání pečovatele.

Alzheimerova nemoc zásadně mění život nemocného a současně celé jeho rodiny, je proto velmi důležité pracovat se členy rodiny a pečovateli, dbát na jejich edukaci a také na jejich zdraví (péče o pacienta s AN znamená velkou zátěž, někdy je pečující značně neurotizován a potřebuje psychiatrickou intervenci). Příbuzní a pečovatelé se často sdružují a dělí se navzájem o své starosti, obtíže a prožitky, k dispozici jsou jim denní centra, gerontologická centra či charitativní organizace. V naší republice existuje Česká alzheimerovská společnost, která sdružuje příbuzné, pečovatele nemocných a odborníky, kteří zajišťují edukativní a poradenskou činnost.

Literatura

Koukolík,F., Jirák,R.: Alzheimerova nemoc a další demence, Grada Publishing, Praha 1998

Koukolík,F., Jirák,R.: Diagnostika a léčení syndromu demence, Grada Publishing, Praha 1999

Plevová,J., Boleloucký,Z.: Psychofarmakoterapie vyššího věku, Grada Publishing, Praha 2000

Jirák,R. et al.: Demence, Maxdorf, Praha 1999

Reban,J.: Demence v ordinaci praktického lékaře, Maxdorf, Praha 2000