SOLUTIO

Vznik a vývoj vojenské farmacie u nás do roku 1918

G.A. Brambilla z titulu své funkce rovněž dohlížel (kromě zdravotnických zařízení) na všechny polní lékárny. V roce 1785 bylo na jeho návrh ve Vídni založeno Lékařsko-chirurgické vojenské učiliště - Josefinum, které bylo v roce 1786 povýšeno na Lékařsko-chirurgickou vojenskou akademii s právem promovat své absolventy. Po vytvoření vojenské lékařské akademie byl vedením (ředitelem) polních lékáren Dvorskou válečnou radou pověřen profesor chemie a botaniky Dr. Martin Lessner. Při Josefinu byla zřízena laboratoř a depositorium (sklad) léčiv potřebných pro armádu. Rovněž bylo vybudováno herbarium, kde se sušily byliny, semena, kůry a kořeny léčivých rostlin.

V roce 1789 G.A. Brambilla vypracoval řád upravující činnost vojenského zdravotnictví: „Reglement für die k. k. Feldchirurge auf Befehl Seiner k. k. Apostol. Majestät Joseph des Zweiten, von G. A. von Brambilla“. Řád byl určen pro vojenské chirurgy, ale byl v něm oddíl, kde se mluví o polních lékárnách: „Catalog der in der k. k. Feldapotheke befindlichen Arzneystücke, nach welchen sich alle Feldchirurgen der k. k. Armes bey ihren Fassungen zu richten haben“ (Katalog léčiv nacházejících se v c. k. polní lékárně, podle něhož se mají všichni polní chirurgové c. k. armády řídit při odběrech).

V čele polní lékárny nebyl podle tohoto řádu vojenský lékárník, ale civilní provisor. Na jeho výběru spolupracovalo vídeňské Grémium lékárníků (dříve Collegium lékárníků), jehož zřízení jako povinné organizace lékárníků nařídil „Generální zdravotní normativ“, dodatkem z 10.4.1773. Ve druhé části Brambillovy instrukce, v kapitole 14. jsou stanoveny zásady dodavatele léků pro polní lékárny a povinnosti civilních provizorů polních lékáren a povinnosti civilního lékárenského personálu.⁽⁹⁾

V čele každé polní lékárny byl lékárník civilista - provizor. Kromě něj v lékárně pracovalo několik lékárnických „subjektů“. Provizor byl zodpovědný nejen za správné vyhotovení léků, ale měl na starosti i chirurgické potřeby a nástroje. Již v této etapě se polní lékárny staraly o materiální zabezpečení lékařů chirurgů; tj. měly vedle léků na starosti zdravotnický materiál.

Vztah armády a civilních lékárníků nebyl vždy ideální. Spory se vedly zejména o velikosti úhrady za léky, které si lékárník s sebou bral do pole. Nicméně pravidelné dodávky léčiv byly pro lékárníky ekonomicky výhodné. Zásobování armády léčivy ovládli v polovině 18. století vídeňští lékárníci. Dne 10. listopadu 1771 zřídilo Collegium vídeňských lékárníků na výzvu válečného komisaře plukovníka von Tiera ve vojenské nemocnici v Gumpendorfu společnou lékárnu. Je to pravděpodobně jedna z prvních stabilních vojenských lékáren, i když v ní ještě pracovali lékárníci civilní. Je to zárodek budoucích vojenských lékáren posádkových nemocnic. Zařízení lékárny stálo 1457 zlatých a 11 krejcarů. V lékárně působil stálý lékárnický „subjekt“- lékárnický pomocník, který bydlil přímo v nemocnici.

Spory mezi lékárníky a vojenským „erárem“ pokračovaly i v dalších letech. Teprve 14. března 1778 se sjednotili vídeňští lékárníci a vojenský „erár“ na určitých pravidlech. O dodávky léčiv se staral vídeňský lékárník František Grimolt (příprava dodávky léků), lékárník Brantner (vedl defektní knihu) a lékárník Seyfried (obstarával korespondenci mezi grémiem a vojenskou správou). Suroviny (léčiva a pomocné látky) k přípravě léků dodával velkodrogista Natorp.⁽⁷⁾

V roce 1781 se rozhořel další spor. Při přebírání léků do polních lékárenských skladů bylo zjištěno, že léky jsou v mnoha případech nekvalitní. Protože Natorp odebíral léčiva od lékáren a dodával je armádě, byl pouze prostředníkem - dodavatelem. Do sporu zasáhl i císař Josef II., který požadoval přísné potrestání viníků. Důkazy proti nim se postupně našly. Např. Pulvis liquiritii byl vědomě smíchán s práškem ze sušené žluté řepy, nebo k rostlinným léčivům byl přimíchán prach ze sena a pod.

Dne 23. srpna 1781 bylo rozhodnuto. Viníci musili zaplatit útraty za vyšetřování a soudní jednání a kromě toho zaplatit škodu eráru (státní pokladně) ve výši 32 144 zlatých, 32 krejcarů. Vídeňskému lékárnickému grémiu byla odebrána privilegia, zejména rozhodování o otevření nových lékáren. Ve vnitřním městě Vídně vzniklo 13 a na předměstích 11 nových lékáren. Čtyři vídenští lékárníci - Brantner, de Pauli, Maffizioli a Grimoldt byli odsouzeni ke ztrátě lékáren a byli prohlášeni za neschopné na věčné časy vést lékárnu. Dále byl odsouzen lékárnický pomocník Fromm, který stál tři dny na pranýři s tabulí připevněnou na krku, kde bylo vypsáno jeho provinění. Poté si odpykal trest ročního vězení s povinností čistit ulice.

Obchodní válku o dodávky léků armádě vyhrál nakonec materialista (velkodrogista) Natorp, který přistoupil na všechny podmínky armády. Materialista Natorp na sebe soustředil veškeré dodávky pro rakouskou armádu. Lékárníci se bránili, uvědomili si, jakou finanční ztrátu utrpěli odejmutím dodávek pro armádu, ale Natorp měl mocné přímluvce u dvora. Drogista Natorp se stal šlechticem, psal se Wilhelm Edler von Natorp a dál dodával léčiva armádě.

Pátá etapa

V roce 1793, na začátku války proti Francii, velkodrogista Natorp neočekávaně vypověděl armádě smlouvu na dodávky léků. Ukázalo se, že je nezbytné vytvořit vlastní vojenskou organizaci, která by s konečnou platností řešila zabezpečení armády léčivy. Dne 1. března 1794 došlo k založení Vojenské medikamentní režie Militär-Medicamenten-Regie; některé historické materiály uvádí termín Feldmedikamentenregie - Polní medikamentní režie. Vzniká vlastní profesionální vojenská farmacie. V čele Vojenské medikamentní režie a pro její řízení je ve Vídni zřízeno Vojenské lékárnické ředitelství. Prvním ředitelem medikamentní režie (Medicamenten-Direktor) byl jmenován Dr. Martin Lessner, který byl za zásluhy při vytváření profesionální vojenské farmacie v roce 1804 povýšen do šlechtického stavu a pověřen vedením vídeňské dvorní lékárny.

Aby vojenská farmacie mohla plnit výše uvedené úkoly, musela si vybudovat vlastní sklady léčiv, vojenské lékárny a v neposlední řadě mít k dispozici vlastní profesionální vojenské lékárníky. Za 150 000 zl. byly vykoupeny zásoby léčiv velkodrogisty Natorpa, jeho lékárny a zejména sklady, které připravovaly léčivé přípravky. Hlavní vojenský sklad léčiv s galenickou laboratoří byl vybudován ve Vídni. V hlavních městech zemí tvořících Rakousko byly budovány menší vojenské sklady léčiv, které sloužily pro zásobování léčivy armády na území dané země.

Postupně dochází k budování nejen vojenských skladů, ale rovněž pevných vojenských lékáren při posádkových a pevnostních nemocnicích ve všech zemích Rakouska-Uherska. Vojenské lékárny však nejsou budovány současně se vznikem Vojenské medikamentní režie, ale teprve na základě výnosu Ředitelství vojenské medikamentní režie z 12. února 1802.

Pro vedení skladů a vojenských lékáren byl vytvořen sbor profesionálních vojenských lékárníků. Jeho příslušníci byli jmenováni „vojenskými medikametními úředníky rakouské armády“. Vojenští lékárníci dostali uniformy a podle zastávaných funkcí jim byl stanoven plat.

Pro přijetí do sboru vojenských lékárníků byly stanoveny různé podmínky. Od roku 1857 musel mít žadatel diplom magistra farmacie, nesměl být starší jak 32 let (předtím 40 let), musel úspěšně složit zkoušku před komisí Ředitelství vojenské medikamentní režie ve Vídni. Po přijetí pracoval adept vojenské farmacie jeden rok jako čekatel a poté byl pravidelně povyšován podle systému hodností, který v té době platil.^(2,3)

Systém hodnostních označení se několikrát měnil. Do roku 1853 byly ve vojenské medikamentní režii následující hodnosti: ředitel, víceředitel, provizor, provizor I. třídy, provizor II. třídy, senior, senior I. třídy, senior II. třídy, senior III. třídy, asistent I. a II. třídy a subjekt. Před každou hodností bylo označení „vojenský medikamentní“. Celé označení tedy bylo: vojenský medikamentní ředitel Militär-Medicamenten-Direktor, vojenský medikamentní provizor II. tř. atd.

Po roce 1855 dochází ke zjednodušení. Jsou zavedena hodnostní označení: správce (Medicamenten-Verwalter) , správce I. třídy (Medicamenten-Verwalter I. Classe), správce II. třídy (Medicamenten-Verwalter II. Classe), vrchní oficiál (Medicamenten-Ober-Offiziale nebo Medicamentenoberoffiziale), oficiál I. - V. třídy (Medicamenten-Offiziale I.-V. Classe) a akcessista (Accessisten). Od roku 1873 jsou zrušeny hodnosti správce I. a II. třídy a oficiála IV. a V. třídy. Vojenské hodnosti od roku 1873 jsou: správce (Medicamentenverwalter), vrchní oficiál (Medicamenten-oberoffiziale), oficiál I.-III. tř. (Medicamenten Officiale I.-III. Classe) a akcessista (Medicamenten-Accessisten). Od roku 1910 dochází k další změně a platí hodnosti: vrchní správce (Medikamenten-oberverwalter), správce (Medika-mentenverwalter), vrchní oficiál (Medikamenteober-offiziale), oficiál (Medikamentenoffiziale) a akcessista (Medikamentenakzessisten).⁽⁵⁾

V článku používáme označení oficiál; v historických dokumentech se setkáme s výrazy oficial, official, officiál, které se liší ve své době užívaným pravopisem. Stejně tak se měnil německý pravopis - Medicamenten-Medikamenten, Accessisten-Akcessisten.

Základním článkem a realizátorem vojensko-farmaceutického zabezpečení byly vojenské lékárny. Jejich počet se měnil v souladu s vývojem vojenského zdravotnického zabezpečení. V první polovině 19. století bylo vybudováno 36 lékáren posádkových nemocnic. V roce 1879 existuje v Rakousku-Uhersku 26 vojenských lékáren posádkových nemocnic (Apotheken der Garnisonsspitäler), v roce 1906 byla zřízena 27. a 12 posádkových lékáren (Garnisonsapotheken).

Počet posádkových lékáren byl zpravidla nižší a na rozdíl od lékáren posádkových nemocnic se často měnil; řada posádkových lékáren byla zrušena nebo naopak podle potřeby vznikaly lékárny nové.