SOLUTIO

130 let České farmaceutické společnosti

Ukázalo se, že síla tradice podporovaná vědeckými zájmy mladé generace dokáže překonat krizi, do níž se smrtí mecenáše dostala. Šedivým skončilo období, kdy (s výjimkou r. 1882) vedli Společnost lékárníci. Od nástupu Plzáka (28.2.1924) se v jejím vedení střídali vysokoškolští učitelé, což zřetelně vyhranilo její profil. Plzák kladl důraz na vnitřní jednotu Společnosti, proto v ní nepřipouštěl spory mezi majiteli lékáren a jejich zaměstnanci. Podařilo se mu získat větší část původní knihovny, obnovit přednáškovou činnost a pokračovat ve výuce v aspirantské škole. Také Časopis čs. lékárnictva, jehož vydávání bylo r. 1923 přerušeno pro nedostatek peněz a pro neshody redaktora s předsedou, začal znovu vycházet a to jako měsíčník. Plzákovi se podařilo z mladých vysokoškolských asistentů zformovat jádro redakční rady a pozdvihnout vědeckou úroveň časopisu. Ten kromě původních prací a přednášek přinášel různé rubriky včetně recenzí a referátů. Celkem bylo v letech 1924-1941 uveřejněno asi 350 původních prací, většinou z farmaceutické a analytické chemie. Od roku 1933 vycházela jako samostatná příloha Mladá farmacie, v níž bylo věnováno hodně pozornosti potřebné úpravě studia a zřízení vlastní farmaceutické fakulty.

Kromě časopisů patří do ediční činnosti vytištění dvoudílné publikace o Světle apatékářův Matěje z Mýta (1925), Almanachu II. sjezdu slovanských lékárníků (1932) a příručky o bojových látkách a ochraně před nimi (1937). Společnost též zasahovala do přípravy lékopisu, zákonů a nařízení a účastnila se příprav na zbudování Lékárnického domu.^[19]

S tím, jak narůstal počet členů (z 366 v r. 1924 na 580 v r. 1932) se vytvořily tzv. místní odbory Společnosti (1926 v Plzni a 1928 v Brně), které však po několika letech zanikly pro nepochopení pražského ústředí a pro nedostatek peněz. Vytrvalejší byl průmyslový odbor, sdružující lékárníky výrobce (vznikl 1930). Tím se podařilo sjednotit ve Společnosti všechny tehdejší složky české farmacie.

Také na mezinárodním poli dosáhla Společnost několika úspěchů. V roce 1924 se stala řádným členem Mezinárodní farmaceutické federace (FIP; mimořádným členem byla již od r. 1912). Na I. sjezdu slovanských lékárníků v r. 1929 v Poznani navrhli zástupci naší Společnosti vytvořit Federaci slovanských lékárníků. Ta vznikla v r.1931 na II. sjezdu v Praze schválením stanov. Federace sdružovala slovanské farmaceuty ^[20] a kromě vědeckých cílů měla i kulturní plány. Nesporný je také vliv Společnosti na obrodu slovenské farmacie a na vznik Sväzu lekárnikov Slovákov (1927).

Mezinárodní politická situace a vnitropolitické změny v r. 1938 vedly nejprve k přejmenování Společnosti na Česko-slovenskou lékárnickou společnost. Došlo též k úbytku členů a v r. 1939 i k omezení činnosti. Po zřízení Protektorátu Čechy a Morava byl název znovu upraven na Českou lékárnickou společnost. Dne 19.2.1942 abdikoval profesor Plzák a na jeho místo byl zvolen profesor PhDr. PhMr. Oldřich Tomíček (1891-1953). Německý okupační tlak vedl ke sjednocení všech českých lékárnických organizací. V roce 1942 vznikl Ústřední svaz lékárníků (dále jen ÚSL) a Společnost se stala jen jeho odborem. Ztratila tak organizační samostatnost, které již nenabyla. Také Časopis českého lékárnictva se r.1942 změnil ve vědeckou přílohu jediného českého farmaceutického periodika Lékárnického věstníku.^[21] Činnost Společnosti se omezila na pořádání přednášek, na nichž se podílela rovněž Česká lékárnická akademie.^[22]Zároveň se připravovaly učebnice pro budoucí studium farmacie v osvobozeném státě. Z iniciativy Společnosti byl při ÚSL založen Muzejní odbor, který řídil profesor PhDr. PhMr. Eduard Skarnitzl (1897-1970).

V nesnadných podmínkách okupace Společnost vykonala hodně práce pro udržení odborné úrovně české farmacie i pro zachování národního cítění.

Záhy po osvobození Československa zahájila Společnost publikační a přednáškovou činnost. Zůstala sice i nadále organizačně napojena na ÚSL, ale měla se stát jeho pobočnou organizací s vědeckými a kulturními úkoly.^[23] Obnovovanou Československou lékárnickou společnost (dále Společnost) zastupovali ve výboru ÚSL profesor Tomíček, PhMr. E. Margold a doc. RNDr. PhMr. S. Marek. Konečná úprava vzájemných vztahů mezi Společností a ÚSL se však stále oddalovala, protože se nejprve čekalo na schválení nových stanov ÚSL. Přípravný výbor Společnosti měl po zbytečných prodlevách svoji ustavující schůzi až 8. ledna 1948. Na ní zařadil mj. do programu vypracování nových stanov, vydání československého lékopisu, jehož rukopis profesor Tomíček na začátku války zachránil, a reformu studia farmacie. Výbor se podílel také na přípravě lékárnického sjezdu v Karlově Studánce (24.-27.9.1948), na němž se diskutovalo o dalším uspořádání československé farmacie. Tento sjezd se však konal až po tzv. únorovém převratu, který zásadně ovlivnil celkový další vývoj ve státě, a mimo to byly diskuse již zbytečné, neboť od prosince 1945, kdy se konala 1. celostátní konference komunistických lékařů a lékárníků, byla perspektiva dalšího vývoje naší farmacie jednoznačně určena.

Již 27. února 1948 převzal v ÚSL veškerou moc samozvaný Akční výbor lékárníků.^[24] Následující události, jež bude ještě třeba objasnit na základě studia archivních pramenů, zdržely vypracování stanov nejméně o další dva roky. Když byly konečně vypracovány a předány v r. 1950 Ministerstvu vnitra ke schválení, nepřišla na ně žádná odpověď. Dne 22. prosince 1950 se Akční výbor ÚSL rozhodl o tzv. dobrovolném rozchodu ÚSL, čímž de facto zanikla též složitě obnovovaná Československá lékárnická společnost. Zanikl také Časopis českého lékárnictva, který jako jednotný tiskový orgán českého lékárnictva vycházel od června 1945 dvakrát měsíčně, přičemž jedenkrát měsíčně měl vědeckou přílohu. Mimo něj, navzdory organizační neujasněnosti vydávala Společnost i knihy a pořádala přednášky. Z knižních publikací to byl projekt profesora Skarnitzla na zřízení ústavu pro kontrolu léčiv (1946) a řada čtyř příruček.^[26] Likvidací ÚSL, která měla politické (tzv. třídní) důvody, však nezanikla potřeba existence odborné farmaceutické společnosti, která by zajišťovala vzdělávací a ediční činnost.

Mezitím se v září 1949 konal ve Vysokých Tatrách IV. celostátní pracovní sjezd lékárnictva, na němž byla jednotlivá zasedání vždy zahajována politickou přednáškou v marxistickém duchu. Součástí sjezdu byla též porada zástupců akčních výborů z oblasti farmacie. V rezoluci ze sjezdu bylo zdůrazněno zapojení do pětiletého plánu a nutnost vymýcení všeho starého.^[27]

V roce 1949 byla též založena Československá lékařská společnost Jana Evangelisty Purkyně, do níž se komunistům podařilo vtěsnat všechny odborné lékařské společnosti, aby je pod heslem sjednocení dostali snáze pod kontrolu.^[28] Za této situace nezbývalo farmaceutům nic jiného, než požádat o členství v Československé lékařské společnosti. Dne 4. září 1951 se sešli vysokoškolští učitelé farmaceuti^[29]a vypracovali žádost o zřízení farmaceutické sekce této lékařské společnosti. Ta byla ústředním výborem kladně vyřízena, a tak mohla být 20. listopadu 1951 na ustavující schůzi vědecké a průmyslové farmacie založena farmaceutická sekce Čs. lékařské společnosti J.E. Purkyně (dále Sekce).30 Jejím předsedou byl zvolen prof. Tomíček.

Sekce požádala Ministerstvo informací o povolení vydávat časopis Československá farmacie, což jí bylo povoleno výměrem z 18.3.1952 .^[31]

Zároveň si stanovila hlavní úkoly:

pěstovat a podporovat vědeckou práci v jednotlivých oborech farmacie,