SOLUTIO

Historie a současnost nemocničních lékáren v České republice

Druhá světová válka pozdvihla úroveň i pravomoci nemocničních lékáren a stoupající standard si tyto lékárny zachovaly i po roce 1948. V roce 1950 bylo u nás pouze 7 lékáren, které sloužily výhradně potřebám lůžkových zařízení. V období sjednocení léčebně preventivní péče a spojení ambulantní a lůžkové složky v jeden celek mělo nemocniční lékárenství méně vyhraněný charakter, než tomu bylo a je v jiných zemích. Většina našich lékáren, zásobujících lůžková zařízení, připravovala léčivé přípravky také pro ambulantní nemocné. Plnění požadavků lůžkových zařízení na léky značně ovlivnilo charakter práce těchto lékáren a přinášelo specifické úkoly, které vyžadovaly mnohdy velmi nákladné technické vybavení.¹⁰⁾

Problematikou zásobování lůžkových zařízení léčivy a postavením nemocničních lékáren se po 2. světové válce zabývali v odborném farmaceutickém tisku už pracovníci farmaceutických fakult a to především Katedry farmaceutického provozu v Bratislavě, fakultní lékárny v Brně a Katedry organizace a řízení farmacie v Hradci Králové.

Rovněž Rozvojové lékárnické středisko v Praze se na této činnosti podílelo.

Publikována byla orientační čísla k určení počtu pracovníků v nemocničních lékárnách^11,12,13,14) požadavky lůžkových zařízení na lékárenskou službu.¹⁵⁾ Dále byla sledována organizace přípravy sterilních léků v lékárnách¹⁶⁾, používání a příprava infúzních směsí. Rozsáhlé studie o výrobě a potřebě infundibilií a sterilních léčivých přípravků v ČSR publikovali Samková a Solich.^{17,18,19,20,21)}

Problémy nemocničního lékárenství, které na území tehdejšího Československa nemělo tradici jako např. v Německu, či Francii, zhodnotili u příležitosti ustavující schůze tehdy nově utvořené sekce nemocničního lékárenství Čsl. farmaceutické společnosti Dofková, Krojzl a Solich^22,23). V zahraničí byl pak uveřejněn informační přehled Solicha .²⁴⁾

Nemocniční lékárenství bylo však v té době, jak již bylo zdůrazněno, součástí jednotné lékárenské služby a ze strany vedoucích pracovníků nebyl ani zájem členit tuto službu na část veřejnou a nemocniční, jak tomu bylo již tradičně v Evropě.

Ke změnám dochází až po roce 1990. V oficiálním tisku Ministerstva zdravotnictví je otištěn zásadní článek o postavení nemocničního lékárenství v Evropě²⁵⁾ a návrh koncepce nemocničního lékárenství je zveřejněn i v přehledu vývoje lékárenství a návrhu koncepce evropské unie v Solutio.²⁶⁾

Poslední studie o nově budovaném nemocničním lékárenství je prováděna v současné době na Katedře sociální a klinické farmacie FaFUK (pod vedením Dr. Práznovcové) a v sekci nemocničních lékárníků České farmaceutické společnosti.

Dnes jsou nemocniční lékárny naopak školicími akreditovanými pracovišti jak pro pregraduální tak i postgraduální studium. V mnohých případech zabezpečují velice specializované činnosti pro lůžková oddělení nemocnic.

Kromě zajišťování běžného výdeje léčiv a prostředků zdravotní techniky, přípravy a kontroly léčiv (včetně jejich evidence) i laboratorních chemikálií či diagnostik, zajišťují nemocniční lékárny velice specializované činnosti - například přípravu parenterálních a enterálních výživných směsí, centralizovanou přípravu cytostatik, vyhodnocování efektivity a kvality farmakoterapie a využití těchto výsledků pro lékovou politiku nemocnic.

Současné vybavení nemocniční lékárny - OPSL

Obr. 2

Pracovníci nemocničních lékáren jsou často členy komisí s lékovou problematikou (antibiotická, léková, etická komise), zapojují se sběrem dat do lékových studií či sledováním farmakoepidemiologických dat a jejich zpracováním do farmakoekonomických výstupů, spolupracují při terapeutickém monitorování léčiv v tělních tekutinách. Vyhodnocují preskripci hospitalizovaných pacientů, která je spojena s přípravou jedno či vícedávkových systémů pro individuální dispenzaci léčiv.

Nedílnou součástí práce nemocničních lékárníků je informační servis pro pacienty a zdravotníky včetně zdravotnického personálu, pro který mohou vyčlenit více času i prostoru než veřejné lékárny.

Navíc zabezpečují i běžnou výdejní činnost pro pacienty ambulantní, propouštěné ze zdravotnického zařízení, či v systému domácí péče. Právě tato činnost se po roce 1990 stala předmětem sporů.²⁷⁾

V souvislosti se vznikem mnoha soukromých lékáren a vzhledem k jejich dnešní velmi husté síti, jsou nemocniční lékárny považovány za velké konkurenty veřejných lékáren a problém (jako např. na Slovensku) oddělení výdeje léků ambulantním pacientům se stále častěji diskutuje.

Spolu s těmito otázkami se pak v poslední době znovu otevřela i otázka odborného vzdělání nemocničních lékárníků a především jejich další specializace.²⁸⁾

Z řad nemocničních lékárníků vzešel totiž návrh na další specializované povinné postgraduální eventuálně pregraduální studium nutné pro lékárníka hodlajícího pracovat v nemocniční lékárně.

Lékárníci z veřejných lékáren však upozorňují na snížené uplatnění nových absolventů pouze s aprobací pro nemocniční lékárny a jsou spíše zastánci specializačních atestací vyššího stupně. Přesto se domnívají, že rozdíl mezi praxí v nemocniční a veřejné lékárně není zásadní (spíše kvantitativní než kvalitativní) a nevyžaduje zvláštní studijní obor.

Podle posledních jednání na ministerstvu zdravotnictví se zástupci farmaceutů shodli na profilaci odborníků pro nemocniční a veřejnou farmacii formou základních atestací v daném oboru.

Již v letech 1975/1976-1991/1992 u nás byla snaha vychovat odborníky pro nemocniční praxi tzv. „klinické farmaceuty“, která v mnohém předběhla i rozvinuté západní státy.