Autor
RNDr. Pavel Drábek

Šestnácté století je pro historika farmacie především stoletím ilustrovaných herbářů. Ty plně využívaly nové možnosti, jež jim dával tisk a přinášely více či méně přesná zobrazení pojednávaných rostlin. Díky tomu se mohla botanika odpoutávat od lékařství a později se termín herbář přenesl na sbírku sušených rostlin. Otevřel se také zdroj nových léčiv, když začala nastupovat léčiva připravená chemickými postupy. Zasloužil se o to nejenom PARACELSUS¹ (1493 –1541), ale také jiní. Ze stoupenců nového směru u nás po určitou dobu působili např. Georgius AGRICOLA² (1494 – 1555) a později Oswald CROLL³ (1560 – 1609). Do velké obliby přišly destilované aromatické vody a staly se první lékovou formou, jíž byly věnovány samostatné knihy. Z ostatní zdravotnické literatury to byly různé soubory všeobecných rad (tzv. Lékařské knížky a návody ke zdravé životosprávě) a potom zejména spisy o moru. V této skupině se však neobjevovalo téměř nic nového o léčivech. Je možné, že ani neznáme vše, co bylo vydáno a co by nás zajímalo, neboť některé knížky se nedochovaly. V této a také v následujících kapitolách se budeme přidržovat knihopisu⁴. Mimo to budou připomenuty i některé knihy latinské a německé.

Zavedení knihtisku dlouho do vývoje naší farmacie nezasáhlo. Hlavním důvodem byla skutečnost, že počet lékáren v českých zemích byl nízký a kromě toho podstatnou část tehdejších lékárníků tvořili cizinci, jimž plně postačovala v cizině vydávaná literatura, která byla psaná latinsky nebo německy. Při tom ani cena tištěných knih nebyla zanedbatelná.

V roce 1506 vyšlo první pojednání o moru v češtině. Jeho autor, českobratrský lékař Jan ČERNÝ (asi 1456-1530) je určil vzdělaným laikům, tedy mj. i lazebníkům a lékárníkům. Spis o nemocech morních, kterak se mají lidé chovati před tím i v tom času pak vyšel ještě devětkrát. Jsou v něm přípravky k prevenci i k léčení (např. náplasti na dýměje). Jeho obsah podrobně popsal Gellner⁵. Velký význam pro zvýšení úrovně zdravotní péče mělo však vydání herbáře, který o něco později napsal rovněž Jan ČERNÝ. Kniha lékarská kteráž slove herbář aneb zelinář byla vytištěna v roce 1517 v Norimberku⁶. Důvodem pro tisk v cizině byla lepší dostupnost štočků s vyobrazeními rostlin. Kniha má tři části: vlastní herbář, pojednání o vodách „pálených“ a text písně při práci lékařské a přípravě léků. Okolnosti jejího vzniku (byla na světě jedenáctým vytištěným herbářem) podrobně popsal rovněž Gellner. Po botanické stránce se herbářovou částí zabývali K. Sternberg⁷ a J. Ruda⁸, z hlediska léčivých přípravků však doposud nebyla zpracována. Obsahuje 444 kapitol a v nich řadu zajímavých údajů, např. o přípravě trocišků, tekutin pro klysmata, čípků do nosu a do vagíny. Kvantitativní složení uvádí jen zcela výjimečně. Jako vehikulum používá např. pivo nebo tyzanu (odvar z ječného šrotu). Kromě rostlinných léčiv uvádí též 33 léčiv minerálního a asi 30 živočišného původu. Jednotkami hmotnosti jsou nadále lot (asi 15 g) a čtvrtec lotu. I když je zřejmé, že Černý většinou vycházel z publikovaných pramenů, na autority se odvolával jen zcela výjimečně. Černý byl také prvním, kdo popsal křivatec a zároveň doporučil jeho užívání při padoucnici. Tuto rostlinu i s léčebnými indikacemi převzal Tadeáš HÁJEK z Hájku při úpravě MATTIOLIHO herbáře, jenom jako vehikulum uvedl místo piva levandulovou vodu. Hájek z tohoto herbáře čerpal též další údaje, jak bude uvedeno dále. Existují rovněž různé výpisy i celý rukopis Černého herbáře, o němž od časů Dobrovského panovalo domnění, že je předchůdcem vytištěné knihy. Gellner však dokázal, že je to jen výpis z tisku. Další vydání tohoto herbáře, která uvádí literatura (např. Šedivý⁹), se nepodařilo zjistit..

Ukázka :
Storax…Réma když zstupuje doluov na plíce anebo do prsuov a kašel dělá, vezmi storax calamitum dva loty, mirry a bieleho kadidla každého puol lotu, vodnatosti lékořicové jednu čtvrtci, opium dvě čtvrtce, semene blénového jednu čtvrtci, dělaj pilule veliké s lepkostí

dragantovú – na noc v ústech dvě nebo tři držeti a požírati.

K herbáři bylo připojeno Vo vodách pálených rozličných sepsání, které kromě popisu způsobů přípravy (nejednalo se vždy jenom o destilaci) popisuje vlastnosti šedesáti pěti vod. Kromě jediné (alaunová, tj. kamencová voda) byly všechny ostatní připraveny z rostlin nebo jejich částí. Vinná voda z réví se jímala po ostřihání révových výhonků. V knize je též popsána ve středověku někdy používaná destilační metoda per descensum, při níž se destilát jímal do spodní nádoby.

Ukázka :
…Do sklenice nakladú květu plně, obrátí hrdlem do druhé sklenice a dnem vzhůru. A okolo, kdež se sklenice scházejí, tu ohradie, aby tudy pára, ani vuoně nemohla vyjíti. V několika dnech od horkých paprslkuov slunečných z toho květu tu všicka voda doluov stúpí a nebude tak vodnatá a světlá, jako z parnosti dělaná…a v skutku mocnější.

Gellner se domníval, že je to text zpracovaný podle rozšířeného německého spisu Von den ausgepranten Wassern. Autorem tohoto německého spisu byl vídeňský profesor Michel Puff von SCHRICK (1400-1472) a za zpracovatele české verze považoval Gellner českobratrského lékaře Mikuláše KLAUDYÁNA (zvaného též Kulha, + asi 1520), který v Norimberce zařizoval tisk herbáře. Gellnerovy domněnky vyvrátila později B. Wižďálková¹⁰ a prokázala, že autorství části o vodách patří též Janu Černému. Třetí částí spisu je nábožná Piesnička při práci lékařské a při strojenie lékařstvie, která má 16 slok.

Ukázka :
Prorok Izaiáš, když král Ezechiáš plakal v své nemoci, navštívil jej v hořkosti, stlukl fíky, flastr učinil a tiem hlízu obložil a bolesti polehčil.

Na tyto spisy Jana Černého navazují Knihy lékařské mistra Jana, které v roce 1525 vydal Černého žák, lékař a profesor pražské univerzity Jan BERKA z Chocně (asi 1494-1545).

V letech 1527 až 1533 působil v Jáchymově jako městský lékař a lékárník Georgius AGRICOLA (1494-1555)². Napsal zde knihu o antických mírách a závažích De mensuris et ponderibus Romanorum atque Graecorum, která vyšla v Basileji v r. 1533. Uvědomil si totiž, že nelze doslova přebírat předpisy antických lékařů bez znalostí, jak převést jejich hmotnostní údaje na současný měrový systém. Později tuto knihu vydal znovu a doplnil ji o míry jiných zemí. V Jáchymově napsal také rozmluvu o hornictví a medicíně Bermannus, sive de re metallica (Basilej 1530)¹¹. V ní naznačil možnost hledat v nerostech nové léčivé látky. Tím se přibližoval názorům svého současníka PARACELSA¹. Stejně jako on kritizoval alchymisty, kteří „věří jakýmsi šalbám a tlachům těch, kteří chemické umění nadobro pokazili a pokřivili“. Paracelsus pobýval v r. 1537 v Moravském Krumlově a léčil některé příslušníky moravské šlechty. Napsal např. tři konsilia pro rodinu Žerotínů, která mj. obsahovala různé dietní rady (např. dávat přednost červenému vínu před bílým)¹. Ohlas Paracelsova učení nebyl u nás příliš velký a projevil se spíše později, kdy např. ke konci století studoval jeho dílo alchymista Bavor mladší RODOVSKÝ z Hustiřan. Rádce Rudolfa II. Simon Tadeáš BUDEK z Falkenberka přeložil do češtiny Paracelsův spis o tinkturách a z dalších jeho spisů pořídil české výpisky¹.

Další vývoj je poznamenán jménem KŘIŠŤANA z Prachatic. Sto let se jeho české spisy šířily opisováním, až teprve v roce 1544 vyšly tiskem pod názvem Lékařské knížky z mnohých knih líkařských vybrané Mistra Křišťana i jiných, proti neduhuom a nemocem rozličným v jistých kusích zprubované, každému potřebné i užitečné. Je s podivem, že k vytištění nedošlo již dříve¹². Podivná je také jejich skladba – silně totiž připomínají tzv. lékařská jádra. Jsou to spíše jen rady, kvantitativně vyjádřených předpisů je v nich minimum. Protože při opakovaných přepisováních byl Křišťanův text různě upravován, zbylo v knize z původní verze zřejmě jen málo. Jak upozornila B. Wižďálková¹⁰, některé části by mohly pocházet od tzv. brněnského Františkána – apatykáře (viz I. část). Lékařské knížky vyšly znovu 1553 a potom ještě dvakrát. Podle vydání z r. 1554 byly znovu vydány v r. 1975. Protože se skladba jednotlivých vydání liší, bylo by vhodné je navzájem podrobněji porovnat. Ukázka: Mast apostolicon. Vezmi pryskyřičku arabskou, oleje jako půl libry, potom vezmi galbánu a serapium, armoniacum, apoponaci, to vše najdeš v apatéce, a pryskyřice jedlové jeden lot a vosku šest lotův, eskra půl libry. Tyto všecky věci spolu směs a povař málo. Potom vezmi peltram benátský a bílé kadidlo a zetři na prach, a smrkové pryskyřice, každého jeden lot. A všecky ty věci smíšej v hromadu a nechžť se dobře rozpustí… Poznámka: Toto složení se výrazně liší od obou mastí stejného jména, které byly uvedeny v předchozí kapitole o rukopisech.

Mimo to se Křišťanovi přičítají ještě Rozličná lékařství, což jsou dvě verze podobných sborníků. První byl vytištěn v polovině 16. století v Praze, druhý (obsahuje též Černého Spis o nemocech morních) asi v Olomouci v r. 1609. V roce 1544 vyšel též v Praze tisk Počínají se knížky o rozličných vodách, krátce vybrané z mnohých knih …kterak a z jakého koření máš je páliti…Podle původní domněnky to měl být překlad německého spisu (za jehož autora byl považován Bartholomeus MERLINGER, též METTLINGER, lékař v Augsburgu v polovině 15. století)¹³. Dalším spisem z této oblasti byla Liber de arte destilandi. Knihy o pravém umění distillování aneb vod pálení. Byl to překlad spisu, jehož autorem byl Hieronymus BRUNSCHWIG (+1543). Český překlad vyšel v Olomouci v roce 1559, jako překladatel byl uveden Jan JEWICKÝ ČERNÝ, měštan v Zábřehu (není totožný s předešlým Janem Černým). Z lékařské literatury poloviny 16. století připomeňme ještě Knihy lékařské … z mnohých knih …v jedno shromážděny. Jejich autorem byl jakýsi Jan NAVITA a vyšly v r. 1551, zatím však nebyl zjištěn žádný výtisk tohoto titulu⁴.

Do činnosti lékáren zasahovaly Policejní řády českého krále a pozdějšího císaře Ferdinanda I. z let 1542 a 1552 . Zejména zavedly prohlídky, tzv. vizitace lékáren, při nichž se sledovala kvalita léčiv a jejich cena. Podobná ustanovení opakovala nařízení císaře Rudolfa II. z let 1576 a 1615.

Z rámce odborné literatury poněkud vybočuje knížka vydaná r. 1550 v Prostějově pod názvem Zlé užívání hojitedlného lékařství, kteréž se k ...škodě lidského života vztahuje. Jejím autorem je doktor lékařství a filosofie Wolfgang MOLINARIUS²⁶. Pojednává v ní o tom, „kterak náš život právě a pořádně má dokonán býti, abychom k dokonalé starosti přišli a životu našemu uloženého cíle dosáhli“. Varuje např. před používáním různých jedovatých látek (kolokvinta, pryšec, kýchavice, skočec atp.) a také různých, tehdy oblíbených protijedů. Ukázka: Dryák, nynější balsám, vyvolávaný na jarmarcích, není ani z Alexandrie, z Alkeyru, de monte Pessulano, z Benátek, z Genui atd., ale nic jiného není, nežli figura et metaphora starých, neb jest strojený z hořčice, z bobrového stroje, z pálených topinek a jiných lichot. Poznámky: z Alkeyru=z Alžíru; de monte Pessulano = z Montpellier; z Genui= z Janova. Pražský tiskař Melantrich vydal v r. 1577 Lékařství přednější a zkušená proti mornímu nakažení z najstarších lékařuov od Jana Gesslera Angelipolitánského, umění svobodného a lékařství doktora s velikou pilností sebraná...v český jazyk od Jana Lytturga z Turska přeložená⁴. Latinský originál připravil a vydal v r. 1544 v Ingolstadtu Joannes GESSLERUS.

V roce 1554 se osobním lékařem pražského místodržícího stal Ital Pietro Andrea MATTIOLI (1501-1577). Ještě před příchodem do Prahy si Mattioli získal proslulost vydáváním komentářů k Dioskúridovu dílu o léčivých látkách ( Peri hyles iatrikes, De materia medica), které vycházely v Itálii nejprve italsky (1544), později latinsky (1554). Podpora místodržitele a české šlechty mu umožnila rozvinout literární činnost; zejména dostal peníze na vydání výpravného herbáře, doplněného uměleckými vyobrazeními rostlin¹⁴. Později získal tyto štočky francouzský botanik H. L. DUHAMEL du Monceau (1700-1782)¹⁵. Vybrané části komentáře k Dioskoridovi překládal do češtiny Tadeáš HÁJEK z Hájku (1526-1600) a do němčiny jiný pražský lékař Georg HANDSCH (1529-1578). Hájek také do původního textu doplňoval různé údaje (výskyt rostlin u nás, naše zvyklosti atp.). Z herbáře J. ČERNÉHO převzal několik set terapeutických pokynů, jejichž znění však často upravil, takže se od původního textu dosti liší.

Mezitím Mattioli vydal v r. 1561 u pražského tiskaře Melantricha svoji odbornou korespondenci s lékaři a lékárníky Epistolarum medicinalium libri quinque (Pět knih lékařských dopisů; další vydání vyšlo v Lyonu v r. 1564). Z 86 dopisů je devět určeno lékárníkům (např. lékárníkovi místodržitele Baltazaru Clauseliovi). Obsahem dopisů jsou vlastnosti různých léčivých látek, ale také např. příprava mastí, odvarů, pastilek a lektvarů. Jeden z dopisů se zabývá přípravou chloridu zlatitého (aurum potabile), v jiném Mattioli píše Hájkovi o vlastnostech plodů indické liany, nazývaných Gebulae¹⁶. V následujícím roce pak vytiskl Melantrich Hájkův český překlad vybraných částí Mattiolova díla (tj. textů Dioskúrida a komentářů k nim), nazvaný Herbář, jinak bylinář velmi užitečný s figurami pěknými a zřetelnými podle pravého a jako živého zrostu bylin ozdobený i také mnohými a zkušenými lékařstvími rozhojněný…. Hájek do tohoto vydání¹⁷ zahrnul asi 580 rostlin, většinou tuzemských. Minerální ani živočišná (až na tři výjimky: pižmo, ambra a cibét) léčiva nebyla do tohoto výběru pojata, ale ve složení některých předpisů byla přesto uvedena (např. zvířecí tuky a exkrementy, sůl, med). Hájek napsal k herbáři rozsáhlou předmluvu, v níž např. vysvětlil rozdělení léčiv podle jejich vlastností (podle Empedokla) a podle síly účinku do čtyř stupňů (podle Galéna). Velkou pozornost věnoval Hájek také době sběru léčivých rostlin a kromě toho obohatil vlastní text herbáře, jak je uvedeno výše. Velká péče byla též věnována přípravě štočků²⁰. Herbář byl doplněn návodem na přípravu destilovaných vod, které byly v tu dobu stále oblíbenou lékovou formou a kromě toho obsahoval mnoho údajů z dalších pramenů (včetně rad a pokynů z herbáře J. Černého). Skutečných lékařských předpisů, obsahujících jejich úplné složení včetně kvantitativních údajů, je v herbáři jen několik.

Ukázky:

1/…jest potřebí věděti čas a věk jedné každé byliny, ano i také zvláštní její influencí od nebeských hvězd, ač chce-li kdo s prospěchem jich užívati. Častokrát mnozí velice se tomu diví, proč tato aneb ona bylina nepůsobí díla a skutku svého, a nepozorují na to, že načasně kopána byla a snad tehdáž, kdy již svou moc všecku potratila. Zvláště pak toho potřebí jest šetřiti apatékářům, a měli by od doktorů umělých na to se vyptávati, aby znali, kdy a kterého času byliny trhati a kopati se mají, poněvadž lidem tím posluhují….

Pozn.: Hájkův text z předmluvy k herbáři

2/ Proti souchotinám dělají se pilule tyto: Vezmi špíky indické, zázvoru, každého půl lotu, semene šalvějového zetřeného dva loty, dlouhého pepře půl třetího lotu, s vodnatostí šalvějovou nadělej pilulí a na noc jednu čtvrtci z nich požívej a na to truňk vody čisté učiň.

Pozn. Pilulky se v tu dobu dávkovaly na váhu, nikoliv na počet.

3/ Item proti lámání …v páteři, v hřbetě a v bocích: Vezmi oleje bzového, bobkového, každého čtyři loty, přičiň k tomu bobrového stroje půl lotu, páleného vína maličko, směs spolu a tím se namazuj, přilože na to vlnu aneb kůži beránkovu.

K vlastní Hájkově literární tvorbě se ještě ke konci století vrátíme.

V roce 1563 vyšel u Melatricha první německý překlad Mattioliho překladů a komentářů k Dioskúridovi, který pořídil Georg HANDSCH: New Kräuterbuch, mit den allerschőnsten und artlichsten Figuren aller Gewächse …Gedruckt zu Prag durch Georg Melantrich auff sein und Vincenti Valgris Buchdruckers zu Venedig Uncosten. Účast benátského tiskaře na vydání svědčí o jeho zájmu na získání štočků. Text německého vydání je asi o pětinu rozsáhlejší a do knihy byla zařazena vyobrazení dalších dvou set rostlin. Stejně jako v českém vydání byla látka omezena na rostliny. Potom Mattioli odvezl štočky do Benátek, kde mezitím vycházela další latinská vydání komentáře. Tak se stalo, že když po třiceti letech chtěl Daniel ADAM z VELESLAVÍNA vydat český herbář znovu, musel si z Německa vypůjčit jiné štočky s vyobrazeními rostlin.

V době svého pobytu v Čechách připravil Mattioli mj. také příručku Opusculum de simplicium medicamentorum, která vyšla v roce 1569 v Benátkách. Obsahuje teoretický úvod o vlastnostech léků a způsobech jejich přípravy. Jednotlivým postupům (např. vyvařování, vyluhování, destilace, tavení, rozpouštění, roztírání, pražení, pálení) jsou věnovány samostatné kapitoly. Chybějí však postupy při tvarování léčivých přípravků. V kapitole o destilaci je citován lékárník arciknížete Ferdinanda Tyrolského, výše zmíněný B. CLAUSELIUS. Potom je uveden abecední seznam 425 léčiv s charakteristikami jejich vlastností. Na závěr je přehled měr a závaží.

V souvislosti s Mattiolim a Handschem je třeba připomenout latinský protimorový spis chebského lékaře Petra SIBYLLENA, jenž vyšel v r. 1564 také u pražského tiskaře Melantricha pod názvem De peste. HANDSCH k němu napsal úvodní báseň a MATTIOLI pochvalnou předmluvu. Za ni se mu autor odvděčil tím, že na závěr spisu uveřejnil devět Mattiolových předpisů proti moru. Nejsložitější z nich byl lektvar Antidotum magnum, připravovaný ze čtyřiceti složek. Mimo to je v knize uvedeno ještě osmdesát pět různých předpisů od klasiků (Ruffus, Andromachos a j.) i od šestnácti současných lékařů z Čech a z německých zemí (např. Tragus, Fuchsius). Z hlediska lékových forem to jsou nejčastěji lektvary a mazání, ale nechybějí pilulky, morsulky, nápoje, náplasti ani svíčky a vonné koule (např. Pomum ambrae). Většinou mají komplikované složení, např. lektvar, který používal pražský lékař Udalricus LEONORUS, se připravoval ze třiceti složek. Zvláštností jsou vonné sáčky pro lékárníky proti vzdušné infekci (Sacculi redolentes contra aeris infectionem pro usu pharmacopolii).

Po manželce místodržitele Ferdinanda Tyrolského Filipíně (rozené WELSEROVÉ) se dochoval rukopisný receptář¹⁸, v němž je kromě různých lidových rad zapsáno asi dvacet lékařských předpisů. Některé z nich patrně pocházejí z jejího pobytu v Čechách v letech 1557-1564. Destilací se připravoval akvavit, zlatý likér a voda na posílení zraku (to byl destilát vinného výluhu z aromatických drog). Je třeba připomenout, že v tu dobu bylo obvyklé, aby se šlechtičny zabývaly léčitelstvím a pečovaly nejenom o zdraví členů rodiny, ale také o nemocné podané.

V roce 1580 vydal moravský zemský lékař Tomáš JORDÁN z Klausenburku (1539-1585) popis vlastností třinácti pramenů Kniha o vodách hojitedlných neb Teplicech moravských. Uvedl v ní též jejich organoleptické vlastnosti, z nichž odvozoval jejich chemické složení. K rozboru používal odpařování a destilaci. Moravské vody porovnával s vodami cizími (Uhry, Itálie). Ve spise se zabýval také pryskyřicemi a doporučil léčebné využití červené hlíny ze Sucholáze u Uherského Brodu¹⁹.

Pražský lékař a univerzitní profesor Adam HUBER z Risenbachu (1546-1613) volně přeložil latinský spis De conservanda valetudine liber (Kniha o zachování zdraví) dánského učence Henrycha RANTZOVA (latinsky Rantzovius, česky též Rankovius). Originál vyšel v roce 1576 v Lipsku. Pražský tiskař Daniel ADAM z Veleslavína vydal jeho překlad v r. 1587 pod názvem Regiment zdraví. Správa užitečná, obsahující v sobě potřebná ponaučení, jak by člověk…se před mnohými neduhy …opatrovati měl…. Kromě dietních pokynů a obecných ponaučení obsahuje tato kniha též na sedmdesát předpisů na léky včetně postupů jejich přípravy²¹. Obsahuje např. předpisy na šest přípravků proti moru, deset projímavých přípravků, pět zubních prášků atp. Popisuje přípravu morsulek, čípků, trocišků. Zvláštností je pokyn k destilaci kolyria. K cezení se používá sáček z vlněné látky (manica Hippocrati-Hippokratův rukáv), k míchání vařečka aneb špáta. Názvosloví lékových forem je velmi volné (cataplasma aneb flastr, jinde flastr aneb mast). Předpisy jsou převzaty z antických autorů (Hipokrates, Galénos,Plinius, Scribonius Largus), arabských lékařů (Avicena) i současníků (Braunschweig, Priscianus de Cordoba). Připomenuty jsou také klasické přípravky jako např. Hyppokras (nápoj z vína a aromatických drog) nebo Aurea Alexandrina (lektvar uvedený již v Antidotarium Nicolai). Text je převážně zaměřen prakticky, ale přesto je poznamenán astrologickými pověrami. Z nových léčivých látek uvádí antimon (a také stibiové víno). Zkrácenou verzi vydal v r. 1786 vlastenecký kněz František Faustin PROCHÁZKA (1749-1809).

Ukázky:

1/ …To vše zetři čistě na kameni a potom spolu s růží stluc. K tomu všemu přičiň jeden lot výborného cukru. A tak stlučeného a dobře zacpaného nech v moždíři státi za dva dny. Potom udělej z toho plást anebo trupel a z něho dělej koláčky aneb kůlky okrouhlé. Potřebí jest také přidati nětco nemnoho Gummi tragakantového rozmočeného v vodě růžové a každý koláček položiti na lžíci Gummi drakového, aby se tam mocněji v hromadu spojily a ztužily. Naposledy každý koláček ten do dvou lístků růžových obaliti nebo zavinouti.

2/ Vezmi med až do hustosti svařený, smíchej s bílou moukou. Potom vylož na stůl a přičině nového másla neslaného zválej obdýlné a okrouhlé čípky. Naposledy vpusť je do oleje a vyňma zase ven, vstrč do místa tejného.

3/ Vezmi

Skořice výborné jeden lot,
Chebularum myrobalanorum,
Emblicarum, každých po půl lotu,
Šafránu,
Růže po 1 čtvrtci
Sandalu červeného půl lotu,
Korálů červených jednu čtvrtci,
Cukru nejbělejšího, jak mnoho dosti jest.
Rozpusť cukr, u vodě ruožové a šťávě cytrynové aneb limannové, vezma obojí rovným dílem, jedné jako druhé: vař poznenáhlu. Potom přidej
Muscum aneb pižma třetí díl čtvrtce a
Ambry tolikéž.
Naposledy sdělej to na koláčky, kteréž obyčejně morsuli slovou a pozlať.

Poznámky. Draková gummi je klejopryskyřice nazývaná Sanguis draconis; čtvrtcí se rozumí čtvrtina lotu, tedy drachma (asi 4g). Myrobalany byly sušené peckovice indického stromu Terminalia chebula, případně jiných druhů (Myrob. emblicae). Do terapie je zavedli Arabové a používaly se jako projímadla.

K Rantzoviově příručce připojil VELESLAVÍN ještě nově přeložené pokyny O zachování dobrého zdraví, knížka školy Salernitánské. Tato původně latinsky psaná didaktická báseň byla v českém překladu vydána již 1584 v Olomouci, Veleslavínovo vydání je tedy druhé. První český překlad je však staršího data, patrně již ze 14. století.

Jeden z osobních lékařů Rudolfa II. Johann Baptist (Scultetus) MONTANUS³ (1531-1604) pocházel za Slezska, které tehdy patřilo k zemím Koruny české. Poblíž svého rodiště (Striegau, dnes polský Strzegom) nalezl ložisko žluté hlinky, která svými vlastnostmi připomínala hlinku dováženou (terra sigillata). V roce 1583 vydal o tom ve Vratislavi (dnešní Wróclaw) Tractatus de terra strigaviensi sigillata, též citovaný jako Judicium de vera nativa omniaque artis et focis experta Terra sigillata Stregivia. Jiný slezský lékař Casparus SCHWENCKFELT³ (1563-1609) vydal r. 1587 v Bazileji obsáhlý spis Thesarus pharmaceuticus, medicamentorum omnium fere facultates et praeparationes contines, ex probatissimis auctoris collectus (Farmaceutický poklad obsahující téměř všechny léky a přípravky, vybraný z nejosvědčenějších autorů). Ke knize je připojen seznam povolených záměn podle francouzského profesora G. Rondeleta (1507-1566). Roku 1589 vyšla ve Vratislavi též kniha Aphorismorum medicinalium sect. VIII. Jejím autorem byl Laurentius SCHOLZ. Kniha měla 309 stran a z toho téměř dvě třetiny zaujímala stať o lécích (De medicamentis)²².

Když Iacobus Theodorus TABERNAEMONTANUS (asi 1520-1590) vydal r. 1588 svůj herbář Neuw Kreuterbuch, uvedl v něm také Register der Kreuter auff Bőhmische und andere Barbarische Sprache…V dalších vydáních český rejstřík ponechal, ale barbarskou řeč z jeho názvu vypustil⁴.

Výše připomenutý alchymista Bavor mladší RODOVSKÝ z Hustiřan (1526-asi 1600) ve vězení studoval a patrně překládal PARACELSOVO dílo. Kromě toho vypisoval i předpisy z jiných autorů a zapsal do svých poznámek mj. složitý předpis na vodu života (aqua vitae). Ta se připravovala destilací zkvašeného vinného výluhu z dvaceti tří rostlinných drog, cukru, cukrkandlu, serpentinu a medu (podobných předpisů uvádí Zachar²³ několik). Rodovský je také autorem kuchařské knížky.

Profesor pražské univerzity Adam ZALUŽANSKÝ ze Zalužan (asi 1560-1613) se proslavil nejenom svým botanickým dílem Methodi herbariae libri tres²⁴ , ale též spisem věnovaným císaři Rudolfovi II: Animadversiones medicarum in Galenum et Avicenum libri VII (Lékařské poznámky ke Galenovi a Avicenovi v sedmi knihách). Je také autorem spisu o moru: De peste…Bohemica libri III (Tři knihy o českém moru). Podobně jako řada lékařů před ním i po něm byl také majitelem lékárny. Pražská obec jej pověřila dohledem nad pražskými lékárnami. V roce 1591 napsal Řád apatékářský, kterýž by při prodeji všelijakých lékařství, jak v těchto slavných Městech Pražských, tak také jiných v Království Českém držán a zachován býti měl. Po schválení pražským purkmistrem byl tento řád v následujícím roce vytištěn²⁵. Řád se skládá z 54 článků (artykulů), z nichž první polovina se zabývá provozem lékáren. Zejména je v ní podrobně probrána morální a odborná způsobilost lékárenských pracovníků. Druhá část řádu uvádí ceny léčiv, případně též podmínky jejich přípravy a uchovávání. Řád např. požadoval přítomnost lékařů jako svědků v průběhu zpracování drahých léčiv ( např. perel) a při přípravě vzácných kompozit ( např. theriaku). Jako odbornou literaturu při přípravě léčiv doporučoval dva starší spisy (MESUE a NICOLAOS MYREPSOS) a dva městské lékopisy ( norimberský a augsburský). Podle Jungmanna²⁶ a dalších⁴ měla v roce 1592 být v Praze také vydána sazba samostatně a pak ještě tamtéž v roce 1596 a další ve Frankfurtu (!) v roce 1604. Z těchto tří samostatných vydání sazby se však nedochoval žádný výtisk.

Ukázky :

1/ …Umění k apathekařství potřebná a pomocná …jsou tato: Předně známost jazyka latinského, a poněkud i řeckého, poněvadž lékařství, též i strojení jich, na větším díle termíny latinskými a řeckými se vyslovují, aby z omylu a poblouzení jmen, jedněch za druhé lidem neprodávali, ani do recept nemísili…Potom i aritmetiky a poněkud geometrie povědom býti má apothekář a měr lékařských, jednostejných, hodných a pravých užívati…Pakli by kdo, buď z omylu lékaře, aneb některých jiných příčin, v větší dosi a míře, než náleží lékařství, zvláště nebezpečná bráti chtěl, vydávati ho nemá…Nejvíce pak physices, tj. umění o přirozených věcech povědom býti a šetřiti má, a lékařství pravá a přirozená, od porušených a zkažených aneb falešných umněti rozeznati, i lidem tak, jakž náleží prodávati…(17., 18. a 19. artikul)

2/ Samotných nebo prostých lékařství následují skládaná a mnohotvárná (lékařství), kterážto dispensovati se mají zúplna, tak jakž se vypsané nachází v Dispensatoriis Mesues, Nicolai Myrepsi, Valerii Cordi, Augustano a jiných hodných a vůbec přijatých doktorův, leč by která vrchnosť dispensatorium své krajině příjemnější a příslušnější zříditi a sepsati dáti chtěla…(39. artikul)

Pozn.: Dispensatorium Mesue (Antidotarium, Grabadin) vzniklo patrně koncem 13. století v severní Itálii a knižně vyšlo r. 1471 v Benátkách, receptář N. Myrepsi (Dynameron) byl sepsán řecky v první čtvrtině 14. století a knižně vydán latinsky r. 1525 ve Frankfurtu. Významnější však byly dva novodobé lékopisy, tj. norimberský (1546) a augsburský (1564), o nichž bude pojednáno dále. Termín Dispensatorium byl definován jako farmaceutická kniha, pojednávající o přípravě složených léků.

3/…Strojení lékařství obecních jest hření, pálení, chlazení, sušení, vypírání, mělení na prach, podsývání, rozpouštění, rozdělávání, cezení. Item presování, distillování, a močení lékařství. A tudy vytahování z nich, buďto mízek a vodnatostí, aneb olejův…(41. artikul)

4/ Co se pak vod destilovaných aneb pálených dotýče, poněvadž se jich velmi často k nemocem potřebuje a na oko se to spatřuje, že při strojení a pálení jich veliký se nezpůsob nachází, ty všecky in diplomate, tj. v nádobách dvojích a ne v kotlích aneb hrncích měděných…páliti se mají. K tomu také každého měsíce v ně nahlédnouti, a šlem jejich, od kteréhožto brzo se pokažují a hnijí, pryč odnímati se má, zvláště od těch vod, které nad jiné vodnatější a vlhčejší jsou…Vody pálené ochlazující, jakožto fialová, šťovíková, růžová a jiné k těm podobné, každého roku v nově páliti se mají. Nebo po roce moc svou ochlazující tratí a jinou na sebe přijímají, takže lékaři…takovým lékařstvím zmýleni bývají. (43. artikul)

Další dva lékopisy doporučil ZALUŽANSKÝ zřejmě z toho důvodu, že Norimberk i Augsburg patřily k hlavním dodavatelům cizokrajných léčivých látek. Základ textu norimberského lékopisu připravil botanik a lékař Valerius CORDUS (1515-1544). Byl to teprve třetí lékopis v dnešním slova smyslu ( po florentinském a barcelonském) a vyšel péčí norimberské městské rady r. 1546 pod názvem Pharmacorum omnium, quae quidem in usu sint conficiendorum ratio vulgo vocant Dispensatorium (Pravidlo přípravy všech léků, které jsou právě v používání, jež se obecně nazývá dispenzatoriem). Do roku 1666 vyšlo více než dvacet vydání ( některé též ve Francii), při čemž se název různě měnil, např. Valerii Cordi Dispensatorium sive Pharmacorum conficiendorum ratio… (Dispenzatorium Valeria Corda, neboli pravidlo přípravy léků…). Roku 1564 vydal v Augsburgu tamní městský lékař Adolf OCCO (1524-asi 1606) Enchiridion sive, ut vulgo vocant, Dispensatorium compositorium medicamentorum pro Reipublica Augustburgensis Pharmacopoeis (Rukověť, neboli jak se obecně říká dispenzatorium složených léků pro lékárny republiky augsburské). Obsah tohoto lékopisu byl uspořádán podle florentského lékopisu a vyhýbal se proto chemickým léčivům. Augsburský lékopis (od r. 1573 Pharmacopoeia seu Medicamentarius pro republica Augustana) byl také vydán více než dvacetkrát a používal se ve střední Evropě ještě celé 17. století. Zde je třeba připomenout, že termín Pharmacopoeia znamenal v tu dobu buďto seznam léků (tj. lékopis v našem slova smyslu) nebo také lékárnu¹⁶.

Z Jihlavy pocházel Tobias DORNCREILIUS (+1605), který vystudoval lékařství v Německu a tam také působil. Je autorem několika spisů, např. Dispensatorium ad omnia corporis humani pathemata (1600), una cum tractatu de purgatione (1604, 1623, 1645)³.

Ke konci století byla pod názvem Hyeronyma Rubea Ravenského o distillování rozdíly dva přeložena kniha papežova osobního lékaře²⁷. RUBEUS (1539-1607) ji napsal latinsky (Liber de destillatione…ad medicinam) a vyšla v r. 1582 v Raveně a 1586 v Basileji. Rukopis českého překladu byl v roudnické zámecké knihovně.

Kromě překladu herbáře psal Tadeáš HÁJEK z Hájku o lécích také v latinském spise o pivě De cerevisia …( Frankfurt 1585) a zejména v latinském spise Actio medica … z r. 1596, v němž vrcholil jeho profesní spor s budějovickým lékařem Filipem Fancheliem¹⁵. Hájek se v tomto sporu vyjádřil k používání zmijího masa a také k účinkům chemických léčiv. Je zajímavé, že svého protivníka, kterého považoval za podvodníka a vraha, nazval pseudoparacelsistou. Z toho je zřejmé, že v tu dobu se již také u nás dělili lékaři na paracelsisty a galenisty podle toho, čí byli stoupenci. Ke stoupencům Paracelsova učení patřil např. Matyáš BORBONIUS (1566-1629), o němž bude pojednáno dále.

Druhé české vydání Mattioliho herbáře vyšlo v r. 1596 u Melantrichova zetě Daniela ADAMA Z VELESLAVÍNA. Jeho název zněl Herbář aneb bylinář vysoceučeného a vznešeného p. doktora Petra Ondřeje Mathiola nyní zase přehlédnutý a mnohými pěknými novými figurami i užitečnými lékařstvími s obzvláštní pilností rozhojněný a spravený skrze Joachyma Kameraria v slavném říšském městě Norimberce lékaře a doktora. Z německého pak jazyka v český přeložený od Adama Hubera z Rysnbachu a Daniele Adama z Veleslavína…

Rok předtím vydal Veleslavín stručný výtah z praktických pokynů a předpisů pod názvem Apatéka domácí v kteréž se zavírají a vypisují rozličná lékařství snadná k přistrojení…Z německého herbáře doktora Petra Ondřeje Matthyola sebraná a nyní v jazyku českém vůbec vydaná. Posláním tohoto spisu bylo poskytnout laické veřejnosti návody na léčení členů rodiny a případně také čeledi²⁸. Knížka, která obsahuje dva a půl tisíce rad a předpisů ( většinou na tekuté lékové formy) byla příznivě přijata a vyšla znovu ještě dvakrát. V roce 1602 vyšla poněkud upravená verze a v roce 1620 vydal Danielův syn Samuel ADAM Z VELESLAVÍNA třetí vydání, které se přidržovalo původního znění z r. 1595. Další reedice znemožnil následující politický vývoj. Knížka se však opisovala a posloužila také jako základ pro jiné publikace (Juraj FÁNDLY: Zelinkár) a též byla přeložena (ale nevydána) do maďarštiny.

Základem pro druhé vydání herbáře nebyl původní Hájkův překlad, ale německý text z roku 1590 připravený Mattioliho pokračovatelem, jímž byl německý botanik Joachim CAMERARIUS (1534-1598). Camerarius přidal k Mattioliho textu 1027 doplňků. Kromě jeho doplňků jsou v českém textu také doplňky, které připravili Daniel ADAM z Veleslavína a pražský lékař Adam HUBER z Ryzenbachu. Těch je 745, tj. 43 % z celkového množství²⁹. Zvláštní význam má 52 samostatných odstavců o léčivých přípravcích. Většinou to jsou tekuté lékové formy, jak v tu dobu bylo obvyklé. Nejvíce byly doplněny destilované aromatické vody a vína, dále pak kondita, oleje, sirupy, octy, lektvary, julepy a masti. Některé předpisy byly převzaty z TABERNEMONTANOVA herbáře (viz výše). Žádný z přidaných předpisů však nevychází z rukopisu Světla apatékářův (viz I. část), ačkoliv držitelem jednoho vyhotovení tohoto překladu byl Veleslavínův přítel Jan Labouňský z Labouně. Díky těmto českým doplňkům se druhé vydání Mattioliho herbáře stalo významnou památkou české farmaceutické literatury.

Ukázky :

1/ Conditum citri.

Citronových jablek kůrky apatékáři do cukru aneb medu zadělávají a jmenují Conditum citri tímto způsobem… Oblup svrchní žlutou kůrku z těch jablek, zkrájej bílou masitost na okrouhlé aneb obdloužné křížalky, odvrz pryč semínka, potom svař dobře v jedné aneb v dvojí vodě, až by hořkost z nich se vytáhla a ony obměkly. Potom nalej vlažného a svařeného cukru na ně a zadělej.

2/ Diamoron.

Tímto způsobem dělají tu šťávu Diamoron.

Vezmi morušové šťávy šest uncí, tj. XII lotů, vostružinové šťávy dvanácte uncí, ale musí ta ovotce nebýti na místo dozralá, medu dobře lejtrovaného jedenácte uncí, sladkého vína svařeného tři unce. Vař to všecko při skrovném uhlí, až mírně zhustne, schovej v polévané nádobě.

Pozn. Tento text doplnil Huber; předpona Dia- označuje nejdůležitější součást přípravku.

3/ Pillule z thymu takto udělej:

Vezmi jeden lot prachu thymového, prachu rudy aneb Boli Armeni připraveného, lazury vyčištěného, každého jednu čtvrtci, Agaricum půl čtvrtce, elleboru černého jednu čtvrtci, osládyče půl čtvrtce, soli krušcové a zázvoru po půl kventlíku. Nadělej pillulí s jíchou rozinkovou a přijímej jich jednu čtvrtci na noc.

Pozn.: Červená hlinka (křemičitan hlinitý zbarvený oxidem železitým) byla v oblibě již v antice. Původně byl jejím zdrojem ostrov Lemnos, později se dobývala na různých místech, i v Čechách. Označovala se různě : ruda (též vlaská ruda), arménská hlinka atp. Její příprava se prováděla opakovaným roztíráním s růžovou vodou a sušením. Používala se hodně ještě na začátku novověku, stejně jako lazurit (Lapis lazuli), což je vzácný směsný minerál obsahující přirozený ultramarin. Lazurit se dovážel z centrální Asie a používal se též v malířství. Pilulky se dávkovaly na váhu, nikoliv na počet.

K botanické literatuře poznamenáváme, že když Jan JESENSKÝ (viz dále) působil ještě v Heidelbergu, byl jeho žákem též Martin POLYCARPUS ( 1578-1607) z Hradce Králové. Ten v 66 bodech své disputace De plantis disputatio popsal všeobecné rozdělení rostlinné říše podle zevních znaků³⁰. Jeho publikace z r. 1600 Theses physicae nebyla nalezena³¹.

Šestnácté století bylo nejenom stoletím herbářů, ale také údobím, v němž se připravoval nástup chemiatrie (iatrochemie), nauky navazující na Paracelsovo učení. Zde je třeba připomenout některé německé lékaře, kteří krátkodobě působili v rudolfinské Praze. Prvním z nich byl přední chemik té doby, Oswald CROLL (též Crollius, 1560-1609)³. Do Prahy přišel jako vyslanec anhaltského knížete, později se stal osobním lékařem Rudolfa II. Jeho spis Basilica chymica continens … descriptionem et usum remediorum chymicorum (Chemický chrám obsahující popis a použití chemických léčiv) vyšel v r. 1608 a pak ještě v deseti dalších vydáních. Uvádí v něm např. síran draselný (Tartarus vitriolatus), chlorid stříbrný (Luna cornea) a zmiňuje se také o Praze. Jiným císařovým lékařem byl Martin RULAND junior³ (1569-1611), který v Praze napsal Problematum physico-medicorum libri II (Frankfurt 1608) a Alexicacum chymiatricum contra Ioannem Oberdorfeum (Frankfurt 1611). V nich zasáhl do polemiky o podstatě chemiatrie. Také někteří čeští lékaři se zajímali o chemická léčiva a pracovali s nimi. Byl to např. litoměřický Daniel ŠTYRKOLSKÝ (+ před 1627), který studoval v Marburgu, dále brněnský Jan Jakub Konrád PRAETORIUS z Perleberka (ve své lékárně připravoval např. z antimonu pokroutky proti dně) a pražský Václav LAVÍN (asi 1550-1601), byl údajně autorem alchymistického traktátu De coelo terrestri (O pozemském nebi, 1612), který byl přeložen též do francouzštiny. Nejvíce se chemickými léčivy u nás v tu dobu zabýval lékař Matyáš BORBONIUS^32,33 z Borbenheimu (pův. Burda, 1566 – 1629). Lékařství studoval v Basileji, kde se také seznámil s chemiatrií a absolvoval určitý zácvik v lékárně. Lékařskou praxi vykonával postupně v Napajedlích, Litoměřicích, Mladé Boleslavi a v Praze. Tam také vlastnil lékárnu na Koňském trhu ( dnešní Václavské náměstí). Zbytky jeho pražské lékárny, dokládající přípravu chemických léčiv, byly v r. 1994 objeveny při přestavbě domu č.p. 837 na Václavském náměstí a jsou uloženy v Muzeu hlavního města Prahy. Od r. 1609 byl zemským lékařem. Jako nekatolík byl r. 1628 donucen emigrovat a v následujícím roce zemřel v Toruni, kde byl osobním lékařem pozdějšího polského krále Vladislava. Před stavovským povstáním mu bylo několikrát nabídnuto místo profesora na pražské univerzitě. Kromě básní a lékařských pojednání si psal též deník, v němž často pojednává o lécích pro své pacienty. Těm někdy podával chemická léčiva, která sám připravil. Byl to např. tartarát draselný, zředěné kyseliny, borax, kamenec, ledek, salmiak, síra i sloučeniny antimonu, rtuti, zlata a železa. Chemicky upravoval i rostlinná a živočišná léčiva.

Ukázky zápisů z deníků:

24.10. 1597 : Conficiebam rotulas e terra sigillata, quibus imprimabam signum scorpionis in chalybe exculti. Eae gestate dicuntur arcere pestilentem contagionem qualitate occulta. (Připravil jsem z léčivé hlinky pastilky, do nichž jsem otiskl znamení štíra vyhloubené do oceli. Říká se, že tyto věci tajemnou silou brání morové nákaze.)

Pozn. Léčivá hlinka se tvarovala do kotoučků již ve starověku a již tehdy se také označovala otisky různých razidel, proto terra sigillata. Tyto pastilky se buď používaly jako součást různých léků (např. na rány), nebo samotné jako talisman.

12.12. 1622: Psal jsem panu Jakubu Jilešovi s strany retort šesti, dvouch recipientů, šesti bocií s kelímky, jeptišek (?) desíti, malých třiceti et cetera, aby zde byly v šesti dnech.

Pozn. Jileš byl hejtmanem na Benešově nad Ploučnicí a v České Kamenici, jednalo se patrně o pozůstalost po nějakém alchymistovi. Bocie byla baňatá skleněná nádoba, kelímkem je míněn alembík a jeptiškou asi nějaká baňka nebo křivule.

Ještě více chemických léčiv, než uvedl ve svých denících Borbonius, obsahovala údajně lékárnička císaře Rudolfa II., kterou popsal ředitel jeho pražské laboratoře Emanuel SINICKER. Původně latinský rukopis byl přeložen do němčiny³⁰ a vydán až r.1628 pod názvem Spagyrische Hausz- und Reysz-Apotheca des Kaisers Rodolphi dess Andern (Chemická domácí a cestovní lékárna císaře Rudolfa II.). Chemická léčiva v ní tvořila více než čtvrtinu. Byly mezi nimi např. další sloučeniny antimonu (oxid, chlorid) i rtuti ( zásaditý tartarát) a také sloučeniny stříbra, mědi a zinku. O tzv. pitném zlatě, jehož přípravu popsal M. E. Bonacina, bude zmínka na konci na konci článku.

V prosinci 1604 vyšel Rudolfa II. krále českého nařízený řád, jak se řemeslníci, obchodníci… i jeden každý při prodajích a kupování všelijakých věcí v témž království Českém chovati má…Osmá kapitola tohoto řádu uvádí povinnosti apatékářů⁹.

Ze Slezska pocházel Johannes SPORICHIUS (1546 - po r. 1615), který působil na více místech jako lékař³¹. K jeho pobytu na Moravě okolo r. 1607 se pojí dva traktáty. První (vydaný 1607 v Lipsku) má název : De ratione inveniendi composita medicamenta morborum internorum et externorum in humano corpore curationibus necessaria ( O důvodu nalézat nezbytná složená léčiva k léčbě vnitřních a vnějších nemocí v lidském těle).

Na závěr kapitoly je třeba připomenout, že v tomto období u nás vznikly další specializované publikace, které se také zmiňují o lécích a případně o jejich přípravě. Jsou to zejména osvětové spisy porodnické, literatura pojednávající o moru, o léčení koní atp. Obvykle uvádějí jednoduché přípravky a jen zcela výjimečně obsahují kvantitativní údaje. Roku 1576 vyšla v Praze z němčiny přeložená kniha od Matouše VOLKENBERGERA z Volkenberku Zahrádka růžová žen plodných o Početí…V ní se uvádějí také rady a léky při neplodnosti³⁶.

Ukázka :

Prášek, který oučinky zlé, lidské v překážce plodnosti ruší a přirození k tomu mdlé a nestatečné napravuje, takto se strojí: Vezmi Testiculorum vulpis (varlata liščí), bobrového stroje a matricis Leporis aridae (suchou zaječí dělohu), každého půl lotu, zázvoru lot, galgánu a dlouhého pepře každého půl lotu. A cukru tak mnoho stíží, jako toho všeho. Směs to spolu a čiň prášek a toho každý den manželé ráno a večer přijí(ma)ti mají.

Z bohaté protimorové literatury připomeňme zejména díla lékaře Vavřince ŠPÁNA ze Španova (1531-1575)³⁷. Špán byl mj. autorem latinského spisu De peste libri duo a německého Eine …Lehre wie man sich in und für die gefehrlichen Seuchen der Pestilenz bewaren und vesorgen soll. Německá knížka, která vyšla r. 1564 v Olomouci, obsahuje třicet čtyři lékařských předpisů. Jsou mezi nimi přípravky na očištění vzduchu, projímadla (včetně tzv. Pillulae pestilentiales), léky na posílení srdce, pro pocení, proti bolení hlavy i masti pro spaní ( s opiem a blínem), na otoky, na žaludek atp. Jejich složení je ve srovnání s výše uvedenými předpisy SIBYLLENA jednodušší.

Ukázka :

Sirup při bolestech žaludku a zvracení:

Rp. Syr. de mentha, de rosis siccis,
Mivae citoniorum ana unc. 5
Aquae menthae, plantaginis ana unc. 2
Cum quibus cocta sint Masticis grana IV vel V

Poznámka: Miva citoniorum jsou kdoulová povidla.

K morové literatuře patří také spisy pozdějšího rektora pražské univerzity Jana JESENSKÉHO z Jeseného (1566-1621). Na morovou epidemii v Praze reagoval Jesenský spisem De cavenda tollendaque peste consilium (Rada o vystříhání se a snášení moru, vyšlo v Praze 1604)³⁰. V něm vedle preventivních rad a pokynů (mj. vykuřování myrhou a odpařování octa) doporučil různé léky: odvary ze šalvěje, routy, andělikového kořene, myrhy, santalového dřeva, aloe, dále šťávu z citrusových plodů, prášek z mořských perel, korálů, beoáru, jeleních parohů a kostí. Z kompozit doporučoval theriak a mithiridat. Morem se zabýval i v dalším spise Adversus Pestem Consilium cum eiusdem de Mithridatio, et Theriaca Disputatione. His annexi…de Aceto scillino atque Aloe…de Medicamentibus lenientibus, praeparantibus et purgantibus (Rada proti moru s rozpravou o mithridatu a theriaku s dodatky o octu z mořské cibule, aloe a o lécích mírnících, přípravných a počišťujících) vydaném v r. 1614³⁸ v Giessenu. Podle jiných údajů³ měl být tento spis vydán již v r. 1598, možná se jedná o dvě různá vydání. Knihu Jesenský dedikoval svému pacientovi, českému místokancléři panu Bohuslavovi ml. z Michalovic, s nímž (a s dalšími 25 českými pány) byl 21.6. 1621 na Staroměstském náměstí popraven. Tehdy byl také popraven vzdělaný šlechtic a cestovatel Kryštof HARANT z Polžic a Bezdružic, který ve svém cestopise po Blízkém východě (1598-1599) popsal mj. velice podrobně tamní léčiva³⁹.

Ukázka :

Vyhazuje také ta voda (tj. Mrtvé moře) z sebe veliké štáfy, kteréž semotam po ní splývají: tu Arabové na loďkách , když se k břehům blíže přiblíží, lapají a ji nejvíce do Egypta prodávají a donášejí. Neb tou těla mrtvá pomazují a obkládají a do země zakopávají, že neporušena bývají; odkudž k nám docházejí mumiae, lékařství výborné a drahé…král František první toho jména Francký, když kam jel, vždycky kus té mumie…v krabici s sebou vozil pro náhlou potřebu…jakož pak i J. M. C. (Jeho Milost Císařská) celou takovou mumii, totiž celého člověka míti ráčí.

Zvláštním druhem medicinské literatury byla tzv. konsilia. Pojednávala o chronických onemocněních určitých pacientů a obsahovala m.j. také doporučení vhodných léků. V roce 1610 vyšla v Benátkách sbírka Consilia medicinalia, kterou sepsal Christophoro GUARNINONI (+ 1602), osobní lékař Rudolfa II. Tato sbírka obsahuje 622 konsilií, z nichž nejméně dvanáct vzniklo za jeho pobytu v Praze. Mezi pacienty, jejichž nemocí se zabýval, patřil např. Vilém z Rožmberka. Kromě běžných rostlinných léčiv doporučoval Guarninoni také dovážené rostlinné drogy (např. guajakové dřevo, sarsaparillový kořen)⁴⁰.

V Praze vyšlo v r. 1613 Lékařství v čas rány morové, duši i tělu užitečné, z Apatéky Písem svatých vybrané..., jehož autorem byl profesor fyziky Karlovy koleje POEONIUS PROCOPIUS (1581-1613)⁴¹. Je to však jen modlitební knížka, jakých v 17. století vyšlo mnoho.

Pozornost byla také věnovaná veterinární problematice, neboť i zvířata bylo nutné léčit.

Z roku 1561 pochází Regiment zprávy Ovčího Dobytka od Aleše KNOBLOCHA z Pirnsdorfu a Litoměřic. Druhá část spisu pojednává o nemocech ovcí a jejich léčení. Autor v ní zejména zdůraznil přidávání soli, která činí léky pro zvířata přijatelnějšími⁴².

Ukázka:

Lék na průjmy u ovcí:

Tehdy vezmi jitrocel, dubový list nepřezrálý, čapího nosu koření, semeno kaviasové a jitrocelové, mýlí (jmelí) dubové, růžová poupata a nebo květ červený, udělaje prach ze všeho a dávejž ovcím na noc se solí.

Zvláštní postavení ve veterinární literatuře má Lékařství koňské od mistra ALBRECHTA, které bylo ve veliké oblibě. Vyskytuje se v několika rukopisných verzích (např. již z r. 1440) a od roku 1564 bylo asi desetkrát vydáno (zejména v 18. století, kromě pražských tisků též v Olomouci, Litomyšli a Pardubicích)⁴³.

Ukázky:

Proti štěkavce koňské. Vezmi bobků jeden lot, číši vína, zetři ten bobek, vsyp do vína, nech ať vlažno bude, vlejž to koni v hrdlo, ale dobří mistři chtějí tomu, ab bylo to cezeno skrze bílou rouchu, aby na ní prach zůstal.

Hluchýho zhojiti. Vezmi vodu ředkovou a vodu netřeskovou, ať jest jí s lžičku, potom dvě zrna třeného pepře, vsyp do té vody a pouštěj mu ji do uší a bude zase slyšeti dobře.

Z ostatních tisků připomeňme, že na konci 16. století vyšel anonymní spisek Výborné a zkušené recepty o opatrování vína…přitom o strojení vín s kořením a bylinami. Též kdy a proč se jich užívati má⁴⁴. O padesát let později vyšla podobná práce v Litomyšli⁴⁵. Z literatury na pomezí alchymie v tu dobu sluší uvést ještě alchymistický traktát, který napsal M. E. BONACINA a jenž byl vydaný r. 1616 v Olomouci pod názvem Compendiolum de praeparatione auri potabilis⁴⁶ (Příručka o přípravě pitného zlata). Autor pocházel z italského Milána, byl osobním lékařem Ladislava Velena ze Žerotína a žil v Moravské Třebové.

Na závěr je třeba připomenout, že velká většina výše zmíněných publikací vznikla bez oficiální podpory a jen díky píli a snaze několika jedinců. Z univerzity zbyla totiž jen jediná (tzv. artistická) fakulta. Ta sloužila zejména k výchově úředníků a učitelů nebo k přípravě na další studium v cizině. Jednotlivá přírodovědná nebo lékařská témata se na ní probírala jen výjimečně. Slibný rozvoj české literatury včetně odborné přerušily u nás pobělohorské události a následující politický vývoj⁴⁷.

Literatura:

1/ Zapletal V.: Paracelsus a jeho vztahy k českým zemím, in: Zprávy Komise pro dějiny přírodních, lékařských a technických věd č. 7, 40-41.

2/ Drábek P.: 500 let od narození jáchymovského lékaře a lékárníka G. Agricoly, in: Česká a Slovenská farmacie 43, 243-244 (1994).

3/ Ferchl F.: Chemisch-Pharmazeutisches Bio- und Bibliographikon, Mittenwald (Bayern) 1937.

4/ Tobolka Z.: Knihopis čs. tisků od doby nejstarší až do konce 18. století, Praha 1936 a n.

5/ Gellner G.: Jan Černý a jiní lékaři čeští doby jagellovské, in: Věstník Královské české společnosti nauk 1934, třída filosoficko-historická.

6/ Jan Černý: Knieha lékarská, kteráž slove herbář aneb zelinář (editor Z. Tichá), Avicenum, Praha 1981.

7/ Sternberg K.: Abhandlung über die Pflanzenkunde im Böhmen, Prag 1817.

8/ Ruda J.: Knihy ranné velikých mistrů, in: Časopis českých lékařů 13, 63n. (1874).

9/ Šedivý E.: Příspěvky k dějinám lékárnictví na Moravě a ve Slezsku, Praha 1905.

10/ Wižďálková B: Glosy na okraj lékařských knih mistra Křišťana. Sborník: Pocta Dr. Emě Urbánkové, Praha, Státní knihovna ČSR 1979, s. 475-501.

11/ Agricola G.: Bermannus aneb rozmluva o hornictví (přeložil J. Reiniš). Nakladatelství ČSAV, Praha 1957.

12/ Lékařské knížky mistra Křišťana z Prachatic (editor Z. Tichá), Avicenum, Praha 1975.

13/ Tobolka (l.c. 4), Dodatky II., Praha 1995, č. 1767.

14/ Drábek P.: Mattioliho herbář, in: Čas. českých lékárníků 68, 32 (1996).

15/ Tadeáš Hájek z Hájku (sborník přednášek, editor P. Drábek), Společnost pro dějiny věd a techniky, Praha 2000.

16/ Drábek P.: Byl Tadeáš Hájek z Hájku také lékárníkem ?, in : Praktické lékárenství 1, 51, (2005).

17/ Matthioli P.O.:Herbář jinak bylinář (výběr textu a historický výklad Jan Janko), Odeon, Praha 1987.

18/ Grőssingová S. M.: Kupecká dcerka v domě Habsburků, Melantrich, Praha 1994.

19/ Jordan T. z Klauznburku: Kniha o vodách hojitedlných neb Teplicech moravských, novotisk Obchodní a živnostenská komora v Olomouci, 1948.

20/ Bohatcová M.: Čtení na pomezí botaniky, fauny a mediciny, in: Sborník Národního muzea v Praze, řada C, 38, č. 3-4, s. 34 (1993).

21/ Regiment zdraví Henrycha Rankovia (editor P. Kucharský), Avicenum, Praha 1982.

22/ Aukční katalog č. 3 firmy H. P. Kraus, Vídeň asi 1930, položka 776.

23/ Zachar O.: O alchymii a českých alchymistech, Praha b.r. (asi 1912).

24/ Vojtová M. a kolektiv: Dějiny československého lékařství, svazek I.–do r. 1970, Avicenum, Praha 1970.

25/ Časopis českého lékárnictva, příloha 2. ročníku (1883).

26/ Jungmann J.: Historie literatury české, 2. vydání, Praha 1849.

27/ Wraný A.: Geschichte der Chemie …in Bőhmen, Praha 1902.

28/ Drábek P.: Apatéka domácí, in: Československá farmacie 21, 197, (1972).

29/ Drábek P.: Význam Mattioliho pro farmacii, in: Vědecká zasedání k dějinám biologie (Práce z dějin přírodních věd sv. 12), Ústav čs. a světových dějin ČSAV, Praha 1979.

30/ Bokesová-Uherová M.: Ján Jesenius, Vydavatelstvo SAV, Bratislava 1966 s odkazem na práci Pick F.: Joh. Jessenius de Magna Jessen…, Leipzig 1926.

31/ Rukověť humanistického básnictví, 4. díl, Academia, Praha 1973.

32/ Dvořák M.: Dva deníky Matiáše Borbonia z Borbenheimu, Praha 1896.

33/ Gellner G.: Životopis lékaře Borbonia a výklad jeho deníků, Česká akademie věd a umění, Praha 1938.

34/ Hladík J.: Chemiatrie 16. a 17. věku, in: Jihočeský sborník příspěvků k dějinám farmacie, KÚNZ České Budějovice, 1980.

35/ Rukověť humanistického básnictví, 5. díl, Academia, Praha 1982.

36/ Vinař J.: Obrazy z minulosti českého lékařství, Státní zdravotnické nakladatelství, Praha 1959, str. 83.

37/ Wondrák E.: Protimorové spisy Vavřince Špana za Španova, in: Farmakoterapeutické zprávy SPOFA, 26, 153-161 (1980).

38/ Šedivý E.: Johannes Jessenius de Magna Jessen, in: Čas. československého lékárnictva, 2, 114 (1921). (Název Jeseniova spisu je uveden zkráceně.) Podrobněji Bokesová ( l.c. 30).

39/ Pejml K.: Materia medica v cestopise Krištofa Haranta, in : Věstník Svazu čs. lékárnictva 30, 10 (1937).

40/ Buršíková B.: Sbírka konsilií císařského lékaře Christophora Guarninoniho, in: DVT 34, 23-38, (2001).

41/ Tobolka (l. c. 4) č. 14 061 a 14 062.

42/ Nejezchleba J.: Kniha o chorobách ovcí ze 16. století, in: Veterinaria SPOFA 15, 222-223, (1973).

43/ Skussená koňská lékařstwj sepsaná od M. Albrechta Sstolmistra, Praha, b. r.; Tobolka (l. c. 4) č. 113 a 4561.

44/ Tobolka (l. c. 4) č. 14.763.

45/ Tobolka (l. c. 4) č. 14.764.

46/ Purš I.: Das alchemistische Traktat des Marcus Eugenius Bonacina von 1616 über Trinkgold, in: Studia Rudolphina 8, 77-90 (2008).

47/ Nový L. a kol.: Dějiny exaktních věd v českých zemích, Academia, Praha 1961, s. 56n.