SOLUTIO

Oxidační stres a možnosti jeho ovlivnění

Zhášeči (scavengery) chloraminu - např. taurin, některé aminokyseliny

Látky s jiným nebo komplexním účinkem - např. cimetidin, nifedipin, kaptopril, estrogeny, glukokortikoidy, indomethacin, karnitin aj.

Do této skupiny však patří ještě další látky s velmi perspektivním antioxidačním účinkem. Jsou to polyfenolové flavonoidy, k nimž náleží katechiny z čaje, quercetin obsažený v červeném víně, cibuli, rajčeti, dále rutin, kyanidiny. Tyto flavonoidy jsou scavengery peroxylových a hydroxylových radikálů, jsou chelatačními látkami kovových iontů, brání aktivaci fosfolipasy A₂, a regulují aktivitu NADPH oxidasy.

Ze skupiny chinonů je nejznámější ubichinol Q₁₀, ze skupiny látek se sulfhydrylovou skupinou N-acetylcystein a pak také benzopyrony - kumariny, které jsou scavengery superoxidu a volného hydroxylového radikálu. Diaminy a polyaminy, ke kterým patří např. spermin, inhibují lipoperoxidaci, udržují vnitřní rovnováhu intracelulárního kalcia v buňkách a ovlivňují aktivaci proteas. O melatoninu se hovoří jako o "regulátoru stáří", lze ho začlenit do skupiny amfofilních antioxidačních látek. Chrání nám rovněž buněčné membrány před lipoperoxidací, zvyšuje její fluiditu, což je jedna z důležitých funkcí buněčných membrán. K výčtu této nejednotné skupiny antioxidačních látek lze vyjmenovat ještě syntetické antioxidanty používané v potravinářství jako je butylovaný hydroxytoluen a butylovaný hydroxyanisol. Lazaroidy, což jsou 21-aminosteroidy, se používají u subarachnoideálního krvácení u mužů.

5.6.	Přírodní antioxidanty

Zvláštní skupinu tvoří samozřejmě přírodní antioxidanty. V posledních letech vzrůstá zájem lidí o účinné látky, které nám poskytuje příroda. A tak fytofarmaka nabývají stále většího významu ve zdravotní péči (my si již ani neuvědomujeme, že asi 30 % ze všech léčiv užívaných v současné terapii, bylo původně izolováno z rostlin, např. strofantin, kumarin, efedrin, digoxin, morfin aj. a dnes je pokládáme již za čistě chemické látky). Většina lékařů u nás však není nakloněna přípravkům ze skupiny fytofarmak, i když fytoterapie je historicky nedílnou součástí alopatického terapeutického systému. Tato nedůvěra vyvěrá jednak z převahy nabídek léčiv chemického charakteru, o jejichž účinku byli během vysoko- školského studia dostatečně poučeni, jednak z chybné domněnky, že léčení "drogami" patří spíše tzv. empirickému fytoterapeutovi, tj. léčiteli. V neposlední řadě hraje svou roli i výskyt mnoha chemicky nejednotných účinných látek v rostlině a nestandardnost jejich obsahu v rostlinném materiálu. Novými analytickými přesnými metodami lze i tyto poslední výhrady vyloučit a přípravky z rostlinného materiálu přesně na účinnou látku standardizovat.

Trvalá nerovnováha mezi vysokou tvorbou kyslíkových radikálů a nízkou spotřebou antioxidačních vitaminů a stopových prvků je pravděpodobně jednou z příčin zvyšování předčasné úmrtnosti na kardiovaskulární a onkologická onemocnění. K přírodním látkám, které přijímá naše tělo, patří vedle extraktů a jiných farmaceuticky zpracovaných rostlin, především potrava. V potravě se vyskytuje celá řada antioxidačně působících látek, které zabraňují vzniku a množení volných kyslíkových radikálů v těle, jako je např. β-karoten, tokoferoly, kyselina askorbová, bioflavonoidy, selen, a mnoho dalších.

Vitamin C

Rozsáhlé epidemiologické studie v současnosti prokázaly, že populační skupiny s vysokou spotřebou ovoce a zeleniny mají hladiny cholesterolu a především tzv. nebezpečného cholesterolu ve frakci nízkodenzitních lipoproteinů (LDL) daleko nižší než stejně staří lidé, kteří konzumují běžnou evropskou a průmyslem zpracovanou stravu. Toto zjištění překvapivě souviselo s nízkou kardiovaskulární úmrtností převážné části populace. Rovněž byl popsán nepřímý vztah mezi zásobením organismu vitaminem C a krevním tlakem; u osob s velmi nízkou spotřebou vitaminu C v potravě byl častější výskyt hypertenze. Starší osoby s deficitem vitaminu C vykázaly statisticky významně zvýšenou mortalitu způsobenou mozkovou mrtvicí. Na základě mnoha studií bylo prokázáno, že chronický deficit tohoto vitaminu průkazně zvyšuje riziko patologických změn v kardiovaskulárním systému.

Vitamin E (tokoferoly)

Podobné epidemiologické studie byly provedeny u 16 evropských populací a bylo prokázáno, že vysoká kardiovaskulární mortalita se vyskytovala především v oblastech s nízkou spotřebou antioxidačních látek. Stupeň ochrany před aterosklerózou koronárních tepen klesal v pořadí vitamin E > vitamin C > vitamin A. Také se publikovalo, že u starších lidí suplementace vitaminem E snížila koronární úmrtnost a dočasný příjem vitaminu C tento efekt ještě podpořil. Je pravděpodobné, že optimálního preventivního účinku vitaminu E lze dosáhnout při plazmatické krevní hladině nad 25-30 µmol/L. V naší populaci se tak vysoké hladiny tokoferolu vyskytují jen zřídka. Potřebu vitaminu E silně zvyšuje vyšší konzumace nenasycených olejů, čímž se zvyšuje i antioxidační ochrana organismu.

Karotenoidy

Do β-karotenu, jakož i do vitaminu A se vložilo mnoho nadějí, protože se u těchto látek očekávaly antikarcinogenní účinky. Rozsáhlé intervenční studie však přinesly velká zklamání, neboť se neprokázal žádný antikarcinogenní účinek (dokonce zvýšení rizika plicní rakoviny) a také žádný vliv na výskyt kardiovaskulárních onemocnění. Ovšem setkáme se i v odborné literatuře s pozitivními studiemi, které uvádějí, že nízké zásobování organismu karotenoidy vedlo ke zvýšení relativního rizika úmrtí zapřičiněného ischemickou chorobou srdce více jako 50 %. Nejvyšší riziko bylo prokázáno u mužů s velmi nízkým příjmem vitaminu C i karotenoidů.

Selen

Významně nízké koncentrace selenu se prokazují u pacientů s kardiomyopatií. Studie uvádějí minimální hladinu selenu v krevním séru 35 µg/L, pod níž se významně zvyšuje riziko úmrtí vyvolaného ischemickou chorobou až sedminásobně v porovnání s osobami, u nichž je hladina selenu v krvi nad výše uvedenou hodnotu. Je celá řada studií, uvádějící příslušné optimální dávky selenu v těle a návrhy na podávání selenu jako potravního doplňku. Jejich výsledky a následná doporučení jsou však ovlivněny vybraným souborem a také lokalitou, ve které byla studie prováděna.

Flavonoidy

Je známo, že tvoří velmi pestrou a rozsáhlou skupinu polyfenolických sloučenin. Podle jejich chemické struktury, která je velmi rozmanitá, k nim patří: antokyaniny, flavonoly, flavony, katechiny, flavanony. Jejich působení je významné vůči superoxidovému radikálu, lipidperoxylovým radikálům a singletovému kyslíku. Jako ligandy váží také ionty kovů, které se zúčastňují na tvorbě kyslíkových radikálů. Holandská studie prokázala, že výskyt infarktu myokardu i koronární mortalita zřetelně klesala se zvyšováním obsahu flavonoidů v potravě. Denní spotřeba flavonoidů u obyvatel západní Evropy je např. čtvrtinová ve srovnání s obyvateli Japonska. U nás nebyla spotřeba flavonoidů přesně stanovena, neboť analytické hodnocení těchto látek je velmi náročné.

K těmto flavonoidům patří např. extrakt z kůry borovice Pinus maritima, která se kultivuje v jihozápadní Francii při atlantickém pobřeží. Extrakt získaný z čerstvé kůry stromu se nazývá pycnogenol, je komplexní směsí fenolických látek. Pycnogenol obsahuje asi 40 přírodních látek, především proantokyanidiny, které mají silné antioxidační vlastnosti chránící před účinky volných radikálů. Nejvýznamnější je jeho zhášecí aktivita vůči kyslíkovým radikálům a dále protektivní účinek na buňky centrální ho nervového systému před toxicitou způsobenou amyloid-β-proteinem a glutamátem, jak bylo potvrzeno u Alzheimerovy choroby. V klinických studiích pycnogenol vykazuje ochranu kapilárních stěn, na endotelu závislou vasorelaxační aktivitu, přispívající ke stabilizaci kardiovaskulárního systému, používá se k prevenci edémů a vykazuje inhibici krevních destiček. Jak bylo poznáno z řady testů, je pycnogenol netoxický, nemutagenní a nekarcinogenní.

Silymarin

Je dalším rostlinným extraktem izolovaným z rostliny Silybum marianum (Ostropestřec mariánský). Silymarin je flavonoidový komplex skládající se ze tří složek a to silybininu, silydianinu a silychristinu. Kromě těchto tří složek působí pozitivně na organismus také v rostlině přítomná lipidní frakce a mucilageny. O silymarinu se říká, že je tzv. intracelulárním hepatoregeneračním faktorem, jehož hepatoprotektivní účinky byly nejprve podrobně prokázány na jaterním buňkách a na aktivitě všech výše uvedených antioxidačních enzymů. V klinických studiích bylo potvrzeno, že silymarin významně urychluje reparaci jaterních funkcí po akutních hepatitidách a po toxickém poškození různými noxami jako je alkohol, faloidin, amanitin aj. Ne bez významu se jeví i jeho dermatologické využití v léčbě erytémy a spálenin.