Vydavatel: MEDON s.r.o.
Havelská ul. 14, Praha 1
e-mail: office@medon.cz
web: http://www.medon.cz
ON-LINE OBSAH:
OBSAH 2000/2001:
Autorský kolektiv
Předmluva
Úvod
1. Poradenství:
Samoléčení
Malárie
Oxidační stres a možnosti jeho ovlivnění
Pneumokoková systémová onemocnění a možnosti ochrany před nimi
Psoriáza
Sjögrenův syndrom
Tinea pedis, tinea unquium
Tuberkulóza
Virová hepatitida
2. Problematika kombinace protiinfekčních léčiv
3. Zánět optimalizující a imunitu normalizující působení systémové enzymoterapie
4. Veterinární farmacie
5. Přehled recepturních zkratek
6. Latina v současné farmaceutické praxi
7. Z receptářů starých lékárníků
8. Český lékopis 1997 - doplněk 2000
9. Evropský lékopis, jeho význam a perspektiva
10. České lékárenství v letech 1918 - 1928
11. Znáte práva pacientů?
12. Léčivo a lék na poštovní známce
13. Rigorózní řízení
14. Seznam obecně závazných právních předpisů platných v oblasti zdravotní a sociální politiky České republiky k 31.7.2000
15. Farmaceutická společnost, evropský region, mezinárodní spolupráce

 
Tuberkulóza

1
2
3
4
Úvod
Tuberkulóza (TBC) je celkové chronické infekční onemocnění, které je řazeno mezi specifické zánětlivé procesy. Název onemocnění je odvozen od latinského slova tuberculosum (uzlíček). Tuberkulózní infekce má dva základní morfologické projevy: tuberkulózní uzlík (tuberkl) a exsudativní typ tuberkulózního zánětu. Tyto projevy se mohou v různém rozsahu kombinovat a často k nim přistupuje další charakteristický znak - zesýrovatění, tj. kaseifikace tkáně. Do odumřelých částí tkáně se později ukládají vápenaté soli (tzv. kalcifikace). Při nepříznivém vývoji tato nekróza zkapalní (kolikvuje) a může vzniknout chorobná dutina, tzv. kaverna, s dalším šířením infekce a zánětu. Postupné šíření TBC v plících s četnými rozpady může vést ke krvácení a vykašlávání krve.
Tuberkulóza je vyvolávána patogenními mykobakteriemi: M. tuberculosis, M. bovis a M. africanum. V České republice se jako vyvolávající agens uplatňuje prakticky pouze M. tuberculosis. Mykobakteria se odlišují od ostatních mikroorganismů především skladbou buněčné stěny (obsahuje zejména tuky a vosky), dlouhou generační dobou (48 hodin), fakultativním intracelulárním parazitismem a schopností perzistence. Přenos infekce se děje prakticky výlučně kapénkovým přenosem z člověka vylučujícího tuberkulózní bacily na okolní subjekty. Po vniknutí tuberkulózních bacilů nejčastěji do dýchacího ústrojí hostitele může dojít ke vzniku infekce, která může být následována u části infikovaných vznikem TBC onemocnění za různě dlouhou dobu. K nejzávažnějším podmínkám, které mají vliv na vznik onemocnění, patří podmínky sociální.
Tuberkulóza patří k nejstarším onemocněním lidstva. Za první doklad o její existenci se považuje nález z doby neolitické, který učinil roku 1904 Pfaff u Heidelbergu. V české historii jsou poprvé popisovány známky svědčící pro TBC u několika členů rodu Přemyslovců. Největším objevem v dějinách tuberkulózy byl v roce 1882 průkaz původce onemocnění Robertem Kochem (odtud Kochův bacil). V roce 1891 objevil Koch také tuberkulin. V roce 1921 byla připravena francouzskými bakteriology Calmettem a Guérinem první vakcína, obsahující oslabený kmen M. bovis. Tento kmen byl nazván jako bacil Calmettův - Guérinův (BCG) a očkování proti TBC kalmetizací. Po objevení původce onemocnění bylo cílem objevit účinné léčebné prostředky. Do té doby používané podávání vitamínů, klid na lůžku a klimatická léčba nebyly dostačujícími. Léčba sice zpomalovala průběh onemocnění, to ale mnohdy končilo smrtelně. Obratem se stalo na konci 2. světové války objevení tří antituberkulotik v krátkém časovém sledu (1944 streptomycin, 1946 kyselina paraaminosalicylová, 1952 využití antimikrobiálního účinku kyseliny isonikotinové). Počátek účinné antituberkulotické léčby se datuje od padesátých let. Postupně byly formulovány principy používání těchto látek (podávání v kombinaci, rozlišení fáze léčby) včetně principů vyhledávání nových onemocnělých. Za nejvhodnější bylo zpočátku považováno rtg. vyšetření, které přerostlo do plošně používaného snímkování ze štítu. V současné době je většina nových pacientů zjišťována pasivně, tedy pro obtíže (nejčastěji kašel, subfebrilie, únavnost). Jenom malá část je vyhledávána aktivně při vyšetřování rizikových skupin obyvatelstva (kontakty s aktivní TBC, imigranti, vězňové, bezdomovci, alkoholici).
Podle WHO onemocní tuberkulózou každý rok na světě 8 milionů lidí a 3 miliony lidí na ni zemře. Přitom pouze přibližně 10 % infikovaných jedinců během svého života skutečně onemocní. Odhaduje se, že třetina světové populace je infikována TBC. Výskyt TBC je dnes ze 3/4 soustředěn do rozvojových zemí. Především v jihovýchodní Asii, subsaharské Africe a ve východní Evropě je špatně kontrolována, v mnoha afrických zemích se šíří spolu s virem AIDS.
Třetina obyvatel světa žije ve státech hospodářsky vyspělých, v příznivých materiálních i společenských poměrech. Incidence TBC je v těchto zemích velmi nízká již řadu roků. V 90. letech bylo proto velkým překvapením, že ani v jedné z těchto zemí nedošlo k vymýcení TBC, jak se v 70. a 80. letech z trendů incidence tohoto onemocnění očekávalo. Zjistilo se, že ve všech oblastech světa existují nemalé skupiny obyvatel s oslabenou buněčnou imunitou, u nichž je vyšší pravděpodobnost vzniku onemocnění. Mezi tyto jedince, zahrnované pod pojem rizikové skupiny, patří osoby se sníženou imunitou buněčného typu pro vysoký věk, pro závažná onemocnění (AIDS), pro léčbu imunosupresivy, cytostatiky, zářením apod., patří sem také sociální skupiny narkomanů, alkoholiků, bezdomovců, přistěhovalců ze zemí třetího světa, nezaměstnaných apod. Tuberkulóza tak zůstává velkým zdravotním problémem na celém světě. V České republice se stále klesající incidence TBC v 70. a 80. letech zastavila počátkem 90. let na hodnotách kolem 20 onemocnění na 100 tisíc obyvatel za rok. Během posledních 10 roků; došlo ke stabilizaci tohoto ukazatele.
Patogeneze onemocnění
Následky tuberkulózní infekce pro organismus závisí na množství a virulenci mykobakterií, na opakování styku s infekčním zdrojem a na stavu imunitního systému infikovaného jedince. Při styku s infekcí může organismus reagovat trojím způsobem:
  • organismus není infikován
  • organismus je infikován, ale nedochází k manifestnímu onemocnění
  • vzniká manifestní onemocnění. Důvodem může být velké množství a vysoká virulence bakterií i nedostatečný stupeň imunity.
    Manifestní onemocnění se dělí na primární a postprimární:
    Primární tuberkulóza vzniká při prvním styku organismu s tuberkulózní infekcí. Základním znakem je postižení regionálních dutin, které odpovídají místu proniknutí infekce do organismu. Je nejčastější v dětském věku, protože většinou děti se setkávají s infekcí poprvé. U dětí je vývoj onemocnění celkem příznivý bez přechodu k rozpadům a s tendencí ke spontánnímu hojení. Onemocnění se může projevovat zvýšenou teplotou, nechutenstvím, snížením celkové aktivity. V případě dospělých se jedná o tzv. pozdní primoinfekci. Uzlinová složka nebývá tak výrazná a onemocnění má od počátku tendenci k progresi, rozpadům, bronchogenním rozptylům.
    Postprimární tuberkulóza vzniká u osob, které prodělaly tuberkulózu primární. Může vznikat přímým přechodem z primární formy nebo endogenní reaktivací starého kalcifikovaného primárního ložiska, obsahujícího mykobakterie při oslabení imunity. Další možností je nová exogenní superinfekce. Podle časového odstupu mezi primární a postprimární TBC se rozlišuje časná a pozdní postprimární forma. Časné postprimární formy vznikají do 1 roku po infekci. Patří mezi ně tuberkulózní meningitida, meningoencefalitida, akutní miliární tuberkulóza a exsudativní pleuritida. Pozdní postprimární formy postihují kosti a klouby - 1 až 2 roky po primoinfekci, močové cesty a genitální systém 3 roky po primoinfekci a ledviny za 10 i více let po primoinfekci. Infekce může začít bez výraznějších příznaků; nebo plíživě necharakteristickými příznaky, které většina pacientů; líčí jako chřipkové onemocnění. Při těžkém průběhu je přítomna teplota, noční poty, kašel s expektorací, vytvoření pleurálního výpotku, nodózní erytém.
    Podle lokalizace se tuberkulóza rozděluje do dvou základních skupin:
  • tuberkulóza dýchacího ústrojí (v průměru představuje 80 % případů;)
  • tuberkulóza mimoplicní (20 % případů;), postiženy mohou být mízní uzliny, kosti a klouby, urogenitální trakt, kůže, pleny mozkové, perikard, peritoneum, gastrointestinální trakt.
    Diagnostika onemocnění
    Diagnózu TBC stanovuje odborný lékař - pneumolog.
    V rámci diagnostiky TBC se využívají následující metody:

    1
    2
    3
    4