|
|
České lékárenství v letech 1918 - 1928
|
|
Na nápad druhořadého personálu přivedl SČL MUDr. Tomíček, který byl na krátké návštěvě v Holandsku a napsal o tom článek. Majitelé se ho chytli, přestože v Holandsku měli volnou farmacii a lékárny byly spíše medicinálními drogériemi. [97] |
|
|
V rámci úsporných opatření žádali lékárníci zavedení tzv. druhořadého pomocného personálu hlavně pro venkovské lékárny. Tento požadavek byl ostře kritizován. Jako protiváha byl postaven lékařský stav, kde se MUDr. také nenechával zastupovat náhradami. Navíc každé snížení úrovně expedice, či doby permanentní služby bylo důvodem pro zrušení výsad lékárníků. Drogisté číhali na svou příležitost expedovat LSp, a jejich dorost (kterého byl také nadbytek), mohl brzy zcela nahradit kondicinující magistry v lékárnách a přiblížit je ještě více medicinálním drogériím. [98] Zavedení pomocných sil by však muselo také znamenat snížení sazeb, které byly počítány za práci magistra v ceně 10,- Kč na hodinu, ale i odebrání dispenzačního poplatku, určeného pro zlepšení platu kondicinujících. |
|
|
Majitelé ve svém memorandu MVZdTV kritizovali práci nekvalifikovaného personálu v nemocnicích, který připravoval a vydával léky. A hned nato se hájili argumentem, že ani zákon ani vládní nařízení neudává, čí ruce to musí být, které v lékárně lék vydají. Vždyť často zapracovaná milostpaní či služka receptovaly lépe než magistr. [97] [99] |
|
|
Nekoncepční výchova dorostu, zaměstnávání méně kvalifikovaného a neodborného personálu vedlo k velké nezaměstnanosti magistrů. |
|
|
Nadšení, které zde po vzniku státu panovalo, spojilo oba lékárnické stavy (kondicinující i majitele) k práci na reformě čes. farmacie tak, jak si ji přáli mít, bez vlivu byrokratických úředníků z Vídně. Proto vznikl 5.11.1918 z iniciativy redaktora Lékárnických Listů - Mr. Bohumila Vospálka a za souhlasu Hl. grémia lékárníků pro Čechy - Spojený výbor lékárnických korporací (SVLK). Na své první schůzi 19.11.1918 zvolili za své zástupce lékárníky Dlabolu, Gabriela, Kalinu, Lauba, Nyklíčka, Storcha, Vostřebala, za náhradníky pak Hellicha, Součka, Trnku a magistry Bohutínského, Folprechta, Jermáře, Kutnera, Strničku, Voborského, Vospálka (jako delegáty Výboru kondicinujících farmaceutů (VKF) a Klubu českých farmaceutů v Praze). |
|
|
Výbor byl chápán jako náhrada lékárnické komory (LK) a do doby, než vznikne, sdružil české i moravské farmaceuty. Pracoval pro reformu stavu a sociální politiky. Zastupoval stav na MVZdTV, kde se zasazoval o vznik LK, zvýšení sazby, vznik penzijního farmaceutického ústavu, rozmnožení počtu lékáren a urychlení koncesního řízení (trvalo až 5 let), regulaci počtu farmaceutického dorostu, zavedení maturity, zrušení válečných úlev (přijímání většího počtu aspirantů, zaměstnávání nekvalifikovaného personálu atd.) a snížení nezaměstnanosti. Dále pracoval v taxovní komisi MVZdTV, hájil vznik samostatného farmaceutického odboru na ministerstvu (uspořádal proto i manifestační schůzi 16.3.1919), prosazoval 8 hod. prac. dobu, zasazoval se o povinnou Lékárnickou platebnu a kolektivní smlouvu. Výbor chystal i vydávání společného časopisu všech korporací a hodlal provést úplnou novou statistiku stavu, ze které by se vycházelo při dalších jednáních. Přesto, že si získal uznání a vážnost u úřadů, neměl výkonnou moc. Jednání mezi majiteli a kondicinujícími o uznání 8 hod. prac. doby, přijímání jen organizovaných členů do kondic a zvýšení platů (majitelé raději dávali procentní slevy na zboží než aby zvyšovali platy), skončilo nezdarem pro neupřímné jednání ze strany majitelů, kteří se nechtěli dohodnout a jen udržovali stávající poměry. Proto 10.7.1919 odvolali kondicinující své zástupce z výboru. 11.7.1919 založili akční výbor a stávkový fond a nabádali zaměstnané magistry k přesné přípravě léků a jejich taxaci dle platných sazeb. Došlo k proletarizaci stavu. [100] |
|
|
Snahy o spolupráci ve farmaceutickém stavu byly jen přechodným jevem, spojeným se vznikem nové republiky a projevy vlastenectví. Veškeré dohody však ztroskotaly při realizaci na neústupnosti vedení majitelů lékáren a jejich požadavcích. |
| 2.9.
|
Problémy lékárenství ve sledovaném období |
|
|
Hlavním problémem lékáren nejen v této době byla rozpolcenost jejich poslání. Na jedné straně měly sloužit nemocným jako humanitní ústavy, ale na straně druhé to byly koncesované obchodní živnosti, které měly svým majitelům úročit vložený kapitál. |
|
|
Dobře vystihl v červnu 1919 na Zdravotnickém sjezdu budoucí ministr zdravotnictví MUDr. Ladislav Procházka rozpolcenost lékárenského stavu v otázce obchodní (maximální ceny léků) a jako zdravotního činitele (privilegia, reprezentace). Poukázal na to, že tento rozpor mohla vyřešit jen reforma stavu, která by udělala z lékáren výhradně veřejné zdravotní instituce ve veřejné správě, ať už by to bylo provedeno jakýmkoli způsobem, nikoli však polovičatě. Nebylo však možné veškeré zdravotnictví převést na stát, což nebylo finančně únosné, ale jen funkce zdravotního dozoru nestačila. Ideální stav viděl ve vlastnictví lékáren zeměmi, kraji, obcemi. Mr. Petlach rozvedl tuto myšlenku i pro celý farmaceutický obor, neboť tato organizace by také mohla zajišťovat zaměstnance finančně i morálně. Našli by zde skutečné uplatnění i budoucí magistři s vyšším vzděláním, kteří by podle něj mohli v laboratořích lékáren znovu tvořit nové LSp, konkurence schopné se zahraničními nebo zkoušet hygienický materiál a zároveň také zabezpečí 100% kontrolu LČ pro potřeby lékárny či vydávat úřední dobrozdání. [36] |
|
|
Sami mezi sebou však lékárníci měli největší spory, neboť ve snaze zvýšit svůj obrat poskytovali slevy, prodávali pod cenou bez započtení dispenzačního poplatku a bez daně z obratu. [37] |
|
|
Mr. Řidký, známý z aféry se závadnou expedicí LČ, byl také jedním z těch, kteří měli dohodu s lékaři, aby jim posílali pacienty, a dával velmi vysoké slevy na LSp. [38] |
|
|
Příkladem šetření na nesprávném místě byla v Praze zachycená lahvička s roztokem Pantoponu v bobkotřešňové vodě. Jednalo se o žlutohnědou tekutinu s hustou usazeninou. Lahvička byla neovázána, bez signatury (bez označení lékárny, expedujícího magistra, data i návodu) vsunutá jen do hnědého papírového sáčku (ani kupec by ho nepoužil) a na něm byl tužkou naškrábán návod. [39] |
|
|
Jiný lékárník například skupoval lahve od LSp svého kolegy, znovu je plnil lacinou napodobeninou a draze prodával jako originální balení. [40] |
|
|
Ani o předem dohodnutých svátcích někteří majitelé nezavřeli své lékárny. 1.5.1919 při všelidové manifestaci, či pohřbu M. R. Štefánika, měli otevřeno (např. Pohl-Vinohrady, Lang- Praha). [41] |
|
|
Velké naděje na urovnání poměrů v lékárenství vkládali lékárníci do zákona o nekalé soutěži, který začal platit od 1.1.1928. [42] |
|
|
Lékárny byly vždy považovány za symbol přesnosti, ale nespokojenost lékárníků s taxou vedla často k tomu, že dávali do léků méně účinné látky, nebo vyrobili léku jen menší množství za stejnou cenu. Nejenom lékaři si stěžovali na méně kvalitní léky, které poškozovaly jejich pověst. I laická veřejnost raději navštěvovala drogérie, ve kterých se receptovalo a platila se nižší cena. To byl také jeden z důvodů, proč NP prosadila vlastní lékárnu. Majitelé lékáren byli také nechvalně známí svým špatným chováním k podřízeným a nízkými platy. Čím více se lékárny stávaly obchodem, tím více upadalo vzdělání a prestiž lékárníků. [43] |
|
|
Dokladem snižování reputace lékárníků byl i případ vážené rodiny, která si nechala dle receptu odborníka z krajského města připravit opakovaně lék v místní lékárně. Tamní magistr bez předchozího upozornění pacienta připravil a vydal lék za použití levnějších surovin. Tím však nastala u přípravku změna chuti a barvy, kterou však rodina považovala za záměnu s možností otravy a šířila tuto zprávu po celém okrese. [24] |
|
|
Mr. Tvrdík v Opočně zase dával do jím připravovaných medikamentů obyčejnou vodu, místo destilované (taxoval však destilovanou). Při denní spotřebě 5 litrů byla roční úspora 5.475,- Kč (á 3,- Kč/litr). Obviněný se hájil tím, že Aqua fontis je chutnější. Jistý kritik z LL mu radil používat rovnou pivo z pípy, umístěné v oficíně, s kterým by mohl dosáhnout i věhlasu. Bylo totiž módním hitem a výrazným vedlejším zdrojem příjmů čepovat v lékárně sodovku a limonády, jak dokládal výše zmíněný případ. |
|
