|
Vznik a vývoj vojenské farmacie u nás do roku 1918
|
Ve Vídni existují dvě lékárny u posádkových nemocnic č. 1 a 2 (nemocnice č. 2 měla v letech 1899 - 1906 filiálku v Baden Badenu; v roce 1906 byla nemocnice a lékárna v Badenu osamostatněna a dostala číslo 27). Další lékárny byly zřízeny v Přemyšlu (lékárna posádkové nemocnice č. 3; do roku 1899 měl č. 3 Baden), Linci (č. 4), Brně (č. 5), Olomouci (č. 6), Štýrském Hradci (č. 7), Lublani (č. 8), Terstu (č. 9), Inšpruku -Insbruku (č. 10 - filiálky v Solnohradu a Tridentu), Praze ( č. 11 - filiálka na Hradčanech), Josefově (č. 12), Terezíně (č. 13), Lvově ( č. 14), Krakově (č.15 - filiálka v Tarnopolu), Budapešti ( č. 16 a 17), Komárně (č.18), Prešpurku-Bratislavě (č.19 - filiálka v Šoproni), Košicích (č. 20), Temešváru (č. 21), Sibíni (č. 22 - filiálka v Brašově), Záhřebu (č. 23), Dubrovníku (č. 24 - filiálka v Bílku), Sarajevě (č. 25 - filiálka v Plevlje a Banjaluce) a Mostaru (č. 26 - filiálka v Trebinje).(4) |
|
V roce 1879 byla pro farmaceutické zabezpečení vojenského námořnictva zřízena vojenská lékárna námořní nemocnice v Pulji (Apotheke des Marinespitals in Pola). Kromě lékáren vojenských nemocnic zřídilo Rakousko-Uhersko posádkové lékárny v Hradci Králové, Jaroslavi, Aradu, Černovici, Oseku, Bělehradu Sedmihradském (v historických materiálech je uváděn pod názvy Karlsburg nebo Karlovec), Petrovaradinu, Kluši, Celovci, Zadaru, Kotoru, Trnavě, Velkém Varadinu a v posádce Stanislav. |
|
Počty vojenských farmaceutů se měnily podle požadavků a potřeb zdravotnického zabezpečení. Při vzniku profesionální vojenské farmacie byl počet vojenských lékárníků kolem 100 (přesnější údaje již není možné získat vzhledem k obtížné dostupnosti historických pramenů), v polovině 19. století poklesl počet vojenských farmaceutů na 65; 20. století a I. světová válka znamená zvýšení počtů na 104. K poklesu počtů dochází (kromě jiného) v souvislosti s válkami v letech 1859 (severní Itálie) a 1866 (válka s Pruskem), když Rakousko přišlo o část území s vojenskými posádkami v Benátkách, Ferraře, Mantově, Padově, Veroně, Mainzu a Rastattu, ve kterých byly vojenské nemocnice a vojenské lékárny.(2, 3, 4) |
|
Uvedené počty lékárníků stačily pro farmaceutické zabezpečení v době míru. Pro dobu války mělo Rakousko značné rezervy v záložních lékárnících. Vytvoření zálohy umožnil zákon o všeobecné branné povinnosti z roku 1868 a zejména branný zákon z roku 1869. Uvedené zákony umožňovaly povolat pro potřeby armády lékárníky ze zálohy, později i ty, kteří vzhledem ke svému věku byli zařazeni do zeměbrany. Branný zákon z roku 1869 přinesl kromě jiného instituci tzv.jednoročních dobrovolníků. Branci, kteří absolvovali alespoň vyšší gymnasium, vyšší reálku, vysokou školu nebo jinou školu postavenou těmto školám na roveň, mohli vstoupit do armády jako dobrovolníci na jeden rok. Jednoroční dobrovolníci se vystrojovali a stravovali na svůj náklad (nemajetným hradil náklady stát). |
|
Lékárníci byli po celou dobu vývoje zdravotnictví (i vojenského) v nerovnoprávném postavení vůči lékařům. Bylo tomu tak i v případě branného zákona z roku 1869; farmaceuti nemohli vykonat jednoroční vojenskou službu, na rozdíl od lékařů či absolventů obchodní akademie. Tuto jim umožnila až novela branného zákona, č. 45 ř.z. z 17. dubna 1889. Zákonem bylo přiznáno právo jednoroční služby prezenční pro farmaceuty a zvěrolékaře (§ 76, č. 1). |
|
Magistři farmacie povinní vojenskou službou mohli tedy nastoupit na jeden rok do armády. Službu konali ve vojenských lékárnách, kde procházeli teoretickou přípravou a praktickým výcvikem. Na závěr jednoroční vojenské služby se podrobili zkoušce a po jejím úspěšném absolvování byli povýšeni do nejnižší hodnosti vojenského medikamentního úředníka v záloze - akcessisty. |
|
Při odchodu do zálohy byli vzati do evidence jednotlivých zeměbraneckých pluků. Zákon č. 45 ř.z. 1889 nařizoval, že při zeměbraně mohou jednoroční dobrovolníci medikové a farmaceuti volit pouze sbory pěší, zvěrolékaři pak sbor jízdní (§76, č. 4). Zeměbranecké pluky měly dislokaci po celém Rakousku-Uhersku. Ve Vídni sídlil Zeměbranecký pluk č. 1 a 24, v Linci (č. 2),ve Štýrském Hradci (č. 3),v Celovci (č. 4), v Terstu (č. 5), v Chebu (č. 6), v Plzni (č. 7), v Praze (č. 8), v Litoměřicích (č. 9), v Mladé Boleslavi (č. 10), v Jičíně (č. 11), v Čáslavi (č. 12), v Olomouci (č. 13), v Brně (č. 14), v Opavě (č. 15), v Krakově (č. 16), v Rzesově (č. 17), v Přemyšli (č. 18), ve Lvově (č. 18), v Stanislavi (č. 20), v Černovicích (č. 21) atd. Na začátku 1. světové války měla rakousko-uherská armáda k dispozici asi 760 vojenských lékárníků v záloze.(4) |
|
Méně známou skutečností je, že vojenská farmacie v Rakousku-Uhersku měla nejen svoje vlastní zásobování (velkodistribuci jako relativně samostatné vojensko-farmaceutické odvětví), ale rovněž vlastní vojenské normy vybavení lékáren léčivy a vojenské lékopisy. |
|
Vojenský lékopis je vrcholem vývoje vojenských medikamentních a lékopisných norem. Než vývoj dospěl k vojenskému lékopisu, prošel mnoha etapami. Výběr léků pro potřeby vojenské farmacie se prováděl v 18. století podle tzv. „Císařské normy“ (Norimberk 1735), která obsahovala 127 druhů léčiv, nebo podle „Kramerovy normy léčiv“ - což byla v podstatě zjednodušená císařská norma. Před vznikem profesní vojenské farmacie existuje „Lékárnický řád (předpis) upravený pro potřebu a dobro vojsk“ (vydán ve Vídni 1735 vojenským polním lékárníkem G.F. Eullen-schenckem, majitelem lékárny „Zum goldenen Greifen“ - U zlatého noha. Zatím co Císařská nebo Kramerova norma je spíše obecnou nomenklaturou používaných léčiv, představuje Lékárnický řád skutečnou normu léčiv polní lékárny. |
|
V roce 1756 vyšla „Krátká norma včetně katalogu léčiv nacházejících se v císařsko-královských polních lékárnách, podle níž se mají přesně řídit při svém předpisování jak polní medici, tak i chirurgové“. Autor není uveden, ale jak je z titulu zřejmé, jedná se o úřední a závazný dokument rakouské dvorské rady. |
|
K „Brambilovu řádu“ (1789) byl připojen „Katalog léčiv nacházejících se v c.k. polní lékárně, podle něhož se mají všichni polní chirurgové c.k. armády řídit při odběrech“ , který byl určen pro vybavení vojenských lékáren v době míru. Spolu s katalogem vyšla i vojenská sazba léčiv. Katalog obsahoval 286 léčiv, 61 předpisů na výrobu složených léčiv předpisovaných obvykle ve vojenských nemocnicích. Složená léčiva se nevyráběla ve vojenských lékárnách, ale pouze v laboratořích vojenských skladů léčiv ve Vídni a v provinciálních městech.( 10) |
|
Když v roce 1794 vznikla profesionální vojenská farmacie, byly proti normě z roku 1789 výhrady, že obsahuje zbytečná a drahá léčiva. Proto bylo Dvorskou válečnou radou rozhodnuto vytvořit vlastní vojenský lékopis. Pro jeho zpracování byla vypsána soutěž, dotovaná pěti cenami v hodnotě 40-100 dukátů. Do soutěže se zapojilo 41 autorů. Z pěti nejlepších návrhů byla v roce 1795 vytvořena „Pharmacopoea Austriacocastrensis“, (Rakouský vojenský lékopis). Lékopis obsahoval 201 léčiv. Spolu s lékopisem vyšel „Katalog léčiv“, který obsahoval 153 léčiv, které směli vyžadovat rakouští polní lékaři k léčení nemocných. Spolu s Katalogem léčiv vyšla nová vojenská sazba. První vydání vojenského lékopisu bylo prověřeno obdobím Napoleonských válek a lékopis se osvědčil. |
|
V roce 1820 vyšlo druhé vydání vojenského lékopisu „Pharmacopoea Austriaco-castrensis“. Počet léčiv vzrostl na 252. V roce 1841 je publikováno třetí vydání Vojenského lékopisu „Pharmacopoea castrensis Austriacae“ (272 léčiv). V roce 1860 vychází „Österreichische Militär-Pharmacopöe“ - 4. vydání vojenského lékopisu (236 léčiv) a roku 1873 5. vydání vojenského lékopisu „Österreichische Militär-Pharmacopöe“ (205 léčiv). Posledním vojenským lékopisem byla „Militär-Pharmakopöe“ z roku 1891 (210 léčiv). Tento lékopis se stal služebním předpisem rakousko-uherské armády a měl označení N-8. Platil do zániku Rakouska-Uherska. Vojenská farmacie ve vzniklé ČSR se zpočátku řídila tímto lékopisem, ale od roku 1924 bylo více využíváno 8. vydání Rakouského lékopisu. Vydání Československého lékopisu se opožďovalo, proto došlo v roce 1925 k vydání služebního předpisu S-II-1a, který nahrazoval vojenský lékopis. Po vydání Československého lékopisu v roce 1947 se vojenská farmacie řídí Československým lékopisem.(10) |
|
V jednotlivých vojenských lékopisech se měnil nejen počet druhů léčiv, ale rovněž zastoupení rostlinných, živočišných a chemických léčiv. Změny zachycuje následující tabulka. |
|
Zastoupení rostlinných, živočišných a chemických léčiv ve vojenských lékopisech v procentech |
Lkopis | Celkov
poet
liv | Liva
rostlinn | Liva
ivoin | Liva
chemick
a minerln | Komposita | Pharmacopoea
Austriacocastrensis
1795 | 201 | 45,8% | 5,5% | 29,3% | 19,4% | Pharmacopoea
Austriacocastrensis
1820 | 252 | 43,7% | 4,7% | 34,1% | 17,5% | Pharmacopoea
castrensis
Austriacae 1841 | 272 | 39,7% | 4,8% | 38,2% | 17,3% | sterreichische
Militr-Pharmacope
1860 | 236 | 36,4% | 5,5% | 39,9% | 18,2% | sterreichische
Militr-Pharmacope
1873 | 205 | 31,7% | 3,9% | 46,3% | 18,1% | Militr-Pharmacope
1891 | 210 | 25,7% | 5,2% | 54,3% | 14,8% | Tab. 2
|
V roce 1794 vznikl v Rakousku-Uhersku pokrokový, funkční systém vojenské profesionální farmacie. Promyšlená koncepce vojensko-farmaceutické distribuce, vojenského lékárenství, přípravy vojenských farmaceutů a vlastní vojenský lékopis se staly do jisté míry vzorem pro budování vojenské farmacie po roce 1918. Dějinám vojenské farmacie Československa v letech 1918-1939 bude věnován další článek. |
1.
|
Král,K.: Významný historik vojenské farmacie - PhMr. JUDr. RNDr. PhDr. Karel Pejml. Voj.zdrav. Listy, 69, 2000, s. 81-84 |
2.
|
Král,K., Bastlová,B.: Vojenská farmacie Rakouska-Uherska a její vývoj po vzniku profesionální vojenské farmacie. 1. část. Voj.zdrav.listy, 69, 2000, s. 291-296 |
3.
|
Král,K., Bastlová,B.: Vojenská farmacie Rakouska-Uherska a její vývoj po vzniku profesionální vojenské farmacie. 2. část. Voj.zdrav.listy, 70, 2001, s. 27-32 |
|