Vydavatel: MEDON s.r.o.
Havelská ul. 14, Praha 1
e-mail: office@medon.cz
web: http://www.medon.cz
ON-LINE OBSAH:
OBSAH 2002/2003:
Autorský kolektiv
Předmluva
Úvod
1. Poradenství:
Komunikace v lékárně
Alzheimerova nemoc
Aplikační formy inhalačních antiastmatik
Aplikační formy inzulínů a diagnostika glykémie pacientem
Cestovní průjmy
Diety - přehled
Imunita a podzim – možnosti podpůrné léčby snížené imunity
Influenza a prevence očkováním
Klimakterium
Poruchy příjmu potravy
Vitaminy
Vitaminy jako preventivní faktory
Denní doporučené dávky pro vitaminy
2. Antibiotika
3. Interakce antidiabetik
4. Bioterorismus
5. Adaptogeny rostlinného původu v prevenci civilizačních chorob a v geriatrii
6. Cannabis sativa L. var. indica - zdroj terapeuticky využitelných látek
7. Slovník alternativní farmacie a medicíny
8. Co je to antihomotoxická medicína neboli homotoxikologie?
9. 55 let československého lékopisu
10. Český lékopis 2002
11. Z receptářů starých lékárníků
12. Historie a současnost nemocničních lékáren v České republice
13. 50 let samostatných farmaceutických fakult v ČR
14. 130 let České farmaceutické společnosti
15. Vznik a vývoj vojenské farmacie u nás do roku 1918
16. Lékárny a lékárníci na poštovních známkách
17. Zajímavosti ze sbírky námětové filatelie a korespondence lékárníka RNDr. Jiřího Šáleného z Rokycan
18. Seznam obecně závazných právních předpisů platných v oblasti zdravotní a sociální politiky České republiky k 1. lednu 2002
19. Další vzdělávání farmaceutů v ČR - současný stav a perspektivy
20. Vzdělávací programy IDVPZ Brno leden - prosinec 2003
21. Akronymy a zkratky klinických studií

 
Vznik a vývoj vojenské farmacie u nás do roku 1918

1
2
3
4
Vojenská farmacie představuje spolu s klášterním lékárenstvím významný proud v dějinném vývoji farmacie. Dějinami „civilní“ farmacie se zabývalo mnoho autorů, např. Emil Šedivý (1872-1923), Josef Svetozár Novák (1877-1943), Jaroslav Hladík (1903-1975) a Václav Rusek (1928). Klášternímu lékárenství a zejména vojenské farmacii byla věnována v historické literatuře nepoměrně menší pozornost. K předním historikům vojenské farmacie patří především Karel Pejml (1892-1965).(1) Kategorie „civilní“ farmacie v tomto kontextu není použita pouze jako protiklad farmacii vojenské, ale má hlubší metodologický význam. Farmacie je jednotou tří navzájem se ovlivňujících proudů: civilní farmacie, mnišského léčitelství (z něhož se vyvinulo klášterní lékárenství) a vojenské farmacie. Vojenská farmacie má stejně jako „civilní“ farmacie nebo klášterní lékárenství vlastní, řadou etap procházející vývoj.
Složitost vymezení vývojových etap vojenské farmacie spočívá v tom, že doposud neexistuje ucelená teorie vojenské farmacie. Každý z autorů, kteří se zabývali problematikou vojenské farmacie, zkoumal pouze určité období bez širšího teoretického vymezení jím zkoumané etapy. Vývoj vojenské farmacie úzce souvisí s vývojem vojenského lékařství a vojenského zdravotnictví (vojenského zdravotnického zabezpečení) a vymezení etap vojenské farmacie musí tuto skutečnost respektovat. Vývoj vojenské farmacie je v řadě případů natolik odlišný od vývoje farmacie, že pouhé převzetí etapizace farmacie, jak ji vytvořil Václav Rusek, není možné.(11)
Etapy vývoje vojenské farmacie

 ETAPA OBDOBÍ OBSAH ETAPY
 I. vznik vojenství - 5.-4. stol.př.n.l. vojenská farmacie (vojensko-farmaceutická funkce) je integrovaná v léčitelství
 II. 5.-4. stol. př.n.l. - pol. 1. stol. n.l. vojenská farmacie se vyděluje z léčitelství
 III. pol. 1. stol. n.l. - poč. 17. stol. (do vzniku stálých armád) funkce vojenské farmacie jsou plněny „civilní“ farmacií pouze po dobu bitev
 IV. poč. 17. stol. - 1794 (vznik profesionální vojenské farmacie) funkce vojenské farmacie jsou plněny „civilní“ farmacií trvale v době války i v období míru
 V. 1794 - pol. 20. stol. vojensko-farmaceutická funkce je relativně samostatná a je plněna profesionální vojenskou farmacií
 VI. pol. 20. stol. - dosud vojenská farmacie (vojensko-farmaceutická funkce) je relativně samostatná, integrovaná do vojenského zdravotnictví a je plněna profesionální vojenskou farmacií

Tab. 1


V každé vývojové etapě má vojenská farmacie jinou strukturu, vojenské lékárny mají jinou, etapě vlastní podobu. Odlišnosti jsou ve vybavení vojenských lékáren a úkolech, jiná je příprava a postavení vojenského farmaceuta. Pokusíme se stručně ukázat vývoj vojenské farmacie v jednotlivých etapách (podrobnější analýza přesahuje rámec této práce) a především se zabývat vznikem a vývojem profesionální vojenské farmacie u nás. Protože jsme byli součástí Rakouska-Uherska, je nezbytné zabývat se dějinami vojenské farmacie Rakouska-Uherska.
První etapa
První etapa vývoje vojenské farmacie je shodná s první etapou (civilní) farmacie, která nese označení léčitelství (farmaceutická funkce je integrovaná v léčitelství). Zdravotnické (lékařské a farmaceutické) zabezpečení v bitvách má podobu svépomoci a vzájemné pomoci. Pokud se bitev zúčastnili léčitelé, tak zpravidla poskytovali pomoc pouze vojevůdci a jeho družině. Pro léčení zranění bodných a sečných zbraní používal léčiva té doby, která nosil, popřípadě vozil do bitev, ale protože nemáme přesnější záznamy, nevíme, jak takováto první vojenská lékárna vypadala, jaká léčiva obsahovala. Rovněž málo víme o organizaci zdravotnické pomoci atd.(6)
Druhá etapa
Druhou etapou ve vývoji farmacie (i vojenské) je časový úsek (5.-4. stol. př.n.l. - pol. 1. stol. n.l.), ve kterém se farmaceutická funkce vyděluje ze systému léčitelství. Typické pro civilní sféru je vznik prvotních lékáren (Řím, Bagdád, Byzancie atd.) Ve vojenské farmacii probíhá obdobný proces; vyděluje se z léčitelství, ale nelze obecně říci, že vznikají vojenské lékárny. Jen jako výjimka vznikly v antickém Římě za vlády Augustovy kolem roku 50 n.l. ve vojenských nemocnicích valetudináriích vojenské lékárny.
Vedením valetudinária byl pověřen prefectus castrorum, léčení raněných a nemocných prováděl lékař - medicus clinicus. Prefektovi podléhali optiones valetudinarii - poddůstojníci, kteří vykonávali funkce ošetřovatelů. Vlastní péči vykonávali jim podřízení vojáci. Ve valetudináriu byla i vojenská lékárna. Její správce měl označení curator operis armarii. I když nemáme přesnější údaje o vojenské lékárně, lze říci, že již nemá podobu stánku, jako tomu je u římských lékáren - taberen, ale má spíše vzhled lékárny, kterou známe z pozdějšího období mnišského léčitelství, tj. skříně či skříňky s léčivy (armarium pigmentorum). Pravděpodobnější je, že lékárna měla podobu místnosti. Usuzujeme tak vzhledem k faktu, že vojenská nemocnice byla budována pro léčení 200-420 nemocných a raněných a lékárna v podobě skříňky by neumožňovala přípravu léčiv pro uvedené množství nemocných. Se zánikem římské říše zanikly valetudinaria spolu s nimi vojenské lékárny.(12)
Třetí etapa
Pro třetí etapu vývoje vojenské farmacie je typické (v civilní sféře třetí etapa je charakteristická vznikem a existencí lékáren, a proto se nazývá etapou lékárenství), že neexistují stabilní vojenské lékárny. Pro farmaceutické zabezpečení bojujících vojsk (hlavně prostých vojáků) byli zpočátku využíváni léčitelé, později lazebníci, bradýři a v pozdější fázi této etapy civilní lékárníci, kteří byli dočasně povoláni do armády. Přechodná existence vojenské lékárny byla dána tím, že ani vojska nebyla stálá, ale panovník (vojevůdce) shromáždil vojsko (potřebný počet rytířů a jejich pacholků) jen pro dobu bitvy. Samozřejmě, že léčení zraněného nebo nemocného panovníka - vojevůdce prováděl jeho osobní lékař, který (pokud nebylo dostatek lékárníků) současně vezl nezbytná léčiva. Rytíři byli léčeni a ošetřováni v klášterech, které se nacházely poblíž místa bitvy, nebo se o významnější postaral lékař panovníka. K povinnostem lékaře a lékárníka té doby patřilo (v případě smrti panovníka, vojevůdce, nebo významných členů jeho družiny) pohřbení na místě, nebo dovezení těla (ostatků) do vlasti, aby mohl být panovník důstojně pohřben.(15)
S rozvojem lékárenství (rostoucí počet lékáren a lékárníků) roli farmaceutického zabezpečení přebírali od lékařů, lazebníků, bradýřů atd. civilní lékárníci. V r. 1566 táhl na uherské bojiště s Vilémem z Rožmberka nejen lékař Tadeáš Hájek (1525-1600), ale i lékárník Kristián Trunkelius. Ve třetí a zejména ve čtvrté vývojové etapě vojenské farmacie je farmaceutické zabezpečení vojsk stále více v rukách civilních lékárníků, kteří si potřebná léčiva, léčivé přípravky a vybavení berou s sebou do války (bitvy). Záleželo jen na jejich znalostech a zkušenostech, jaké zařízení a přístroje si vezmou ze své veřejné lékárny do lékárny polní. Vybavení polní lékárny nebylo dáno nějakým předpisem, nařízením nebo normou. Polní lékárna měla podobu skříňky s mnoha zásuvkami, dvířky atd., ve kterých bylo možno převážet a uchovávat nezbytná léčiva.
Čtvrtá etapa
Vznik čtvrté etapy vývoje vojenské farmacie souvisí se změnami ve vojenství. Armády již nejsou svolány jen pro bitvu, ale vznikají stálé armády. Vznik stálých armád ovšem neznamená okamžité budování stálých - pevných vojenských nemocnic a vojenských lékáren. Vývoj šel cestou pohyblivých nemocnic (pohybovaly se spolu s vojsky a zabezpečovaly svoz a léčení nemocných a raněných vojáků); pro jejich označení se vžil název polní nemocnice. U polních nemocnic, které byly vytvářeny u každého armádního sboru jsou budovány polní lékárny. Polní lékárnu zřizuje a provozuje civilní lékárník. Pro početně silnější stálé armády již nestačí léčiva převážená v malé dřevěné skříňce, ale vzhledem k rostoucímu počtu léčiv a nástrojů pro přípravu léčivých přípravků, je nutné vše převážet na voze.
V roce 1594 poskytl bohatý franský kraj císaři Rudolfovi II. pro boj s Turky 1000 jezdců. Součástí tohoto kontingentu byla i polní lékárna. Její vybavení stálo 1 286 zlatých a 56 krejcarů, byla naložena na voze krytém plachtou a taženém čtyřmi koňmi. Na voze byli přepravováni vedle vojenského lékárníka, kterým byl Hans Flaischer, rovněž medikus doktor Johan Egen a lazebník Leinhardt Hermann. K polní lékárně patřil podle údajů i pes, který běžel za vozem a v noci pak hlídal drahocenný náklad léčiv. Lékárník připravoval léky podle ”Dispensatoria Valeria Corda”, které bylo ve vybavení lékárny.( 8)
S vývojem polní lékárny dochází k vytváření prvních norem vybavení léčivy a přístroji, které doposud záviselo na uvážení a vojenských zkušenostech lékárníka. Jeden z dochovaných popisů polní lékárny máme od Wilhelma Fabricia von Hilden (žil v letech 1560-1634 a byl znám pod jménem Hildanus), který byl tělesným lékařem markraběte Bádenského a později mediko-chirurgem města Bernu. Vojenská lékárna byla skříň s 18 odděleními na léčiva a 2 odděleními na obvazy a chirurgické nástroje. Lékárna obsahovala asi 300 druhů léčiv převážně rostlinného původu.(10)
Daniel Ludwig (tělesný lékař sasského vévody Ernsta I.) sestavil lékárničku, ve které bylo 27 druhů léčiv. Jejich úhrnná cena činila 53 říšských tolarů. Nacházela se v ní jednoduchá léčiva, na minimum byla omezena tekutá léčiva, nechyběla laxativa a nezbytný „theriak“ (i zde sehrála svoji roli cena; obvykle theriak obsahoval až 70 součástí, zde byl sestaven z 10 součástí).
Kolem roku 1650 bylo vybavení polní lékárny dáno „Geigerovou instrukcí”. Polní lékárna musela mít 19 druhů lektvarů, 12 druhů pilulek, 12 druhů čajů, 3 druhy tinktur, 8 druhů syrupů, 4 druhy destilovaných vod, 16 druhů olejů, 15 druhů mastí a další léčiva (20 druhů simplicií, 15 druhů bylin a květů, 14 druhů koření atd.). Mezi léky nechyběl ani vyhlášený ”theriak” král léků. Ve vojenské polní lékárně však nebyl ”theriak nebeský”, který se skládal se 139 ingrediencí, ale v polní lékárně používali tzv. ”theriace diatessaron”, který obsahoval kořen hořce, kořen angeliky, vavřínové bobule a myrhu. Prach těchto drog se mísil lege artis s čištěným medem a vznikl ”theriace diatessaron”.
Dalšími normami, které určovaly, která léčiva musela být ve vojenské lékárně byly například „Medicína castrensis - Císařská norma léčiv“ Norimberk 1735 (celkem 127 léčiv), „Canon pharmaceuticus“- Vídeň 1735 (626 léčiv z toho 316 composit), „Krátká norma“- Vídeň 1756 (412 léčiv), „Katalog léčiv“ - Vídeň 1789 (286 léčiv). Všechny výše uvedené normy však neurčovaly, jaké přístroje, nástroje a pomůcky musí s sebou vzít lékárník jako vybavení polní lékárny. Podle počtu léčiv v podstatě lékárník volil velikost a množství přístrojů a přepravních prostředků polní lékárny. Ani v dalším období není přístrojové, popřípadě nábytkové vybavení lékáren určeno normou.(10)
V 18. století jsou rozpory mezi evropskými státy stále více řešeny válkou. Polní nemocnice a polní lékárny, pokud je to možné, se stabilizují. tj. jsou umístěny do vhodných objektů a budov, odkud v případě války zabezpečují bojující vojska. Velice brzy se ukázaly přednosti takovéhoto řešení, mimo jiné proto, že stálé armády (vojáky) bylo nutno léčit nejen v době války, ale i v době míru. Stálé armády v první polovině 18. století a zejména jejich početní růst vyvolal potřebu kvalitnějšího zdravotnického zabezpečení. Významnou roli v reorganizaci rakouského vojenského zdravotnictví (a farmacie) sehrál vojenský chirurg (protochirurg) a osobní lékař císaře Josefa II. Giovanni Alessandro Brambilla (1728-1800). Na jeho popud jsou budovány vojenské nemocnice, které již mají své pevné sídlo, nejsou pohyblivé. V případě bitvy byly připraveny budovat polní nemocnice pro zabezpečení bojujících vojsk. Postupně vzniklo 34 posádkových a pevnostních nemocnic a v návaznosti na jejich výstavbu i lékárny posádkových nemocnic.

1
2
3
4