Vydavatel: MEDON s.r.o.
Havelská ul. 14, Praha 1
e-mail: office@medon.cz
web: http://www.medon.cz
ON-LINE OBSAH:
OBSAH 2002/2003:
Autorský kolektiv
Předmluva
Úvod
1. Poradenství:
Komunikace v lékárně
Alzheimerova nemoc
Aplikační formy inhalačních antiastmatik
Aplikační formy inzulínů a diagnostika glykémie pacientem
Cestovní průjmy
Diety - přehled
Imunita a podzim – možnosti podpůrné léčby snížené imunity
Influenza a prevence očkováním
Klimakterium
Poruchy příjmu potravy
Vitaminy
Vitaminy jako preventivní faktory
Denní doporučené dávky pro vitaminy
2. Antibiotika
3. Interakce antidiabetik
4. Bioterorismus
5. Adaptogeny rostlinného původu v prevenci civilizačních chorob a v geriatrii
6. Cannabis sativa L. var. indica - zdroj terapeuticky využitelných látek
7. Slovník alternativní farmacie a medicíny
8. Co je to antihomotoxická medicína neboli homotoxikologie?
9. 55 let československého lékopisu
10. Český lékopis 2002
11. Z receptářů starých lékárníků
12. Historie a současnost nemocničních lékáren v České republice
13. 50 let samostatných farmaceutických fakult v ČR
14. 130 let České farmaceutické společnosti
15. Vznik a vývoj vojenské farmacie u nás do roku 1918
16. Lékárny a lékárníci na poštovních známkách
17. Zajímavosti ze sbírky námětové filatelie a korespondence lékárníka RNDr. Jiřího Šáleného z Rokycan
18. Seznam obecně závazných právních předpisů platných v oblasti zdravotní a sociální politiky České republiky k 1. lednu 2002
19. Další vzdělávání farmaceutů v ČR - současný stav a perspektivy
20. Vzdělávací programy IDVPZ Brno leden - prosinec 2003
21. Akronymy a zkratky klinických studií

 
Historie a současnost nemocničních lékáren v České republice

1
2
3
4
5
6
Nemocniční lékárny jsou pokračovatelkami staleté tradice klášterních lékáren, které na našem území vznikaly v 10.-13. století n.l. Později se z čistě soukromých institucí vyvinuly v charitativní zdravotnické instituce pro nemocné a staré nemajetné občany. Po roce 1918 již většinou fungovaly jako zcela civilní ústavní a nemocniční lékárny se všemi výhodami i nevýhodami těchto institucí. Své vlastní lékárny měly jen řádové nemocnice a velké státní nemocnice. Většina ostatních nemocnic a ústavů byla zásobována veřejnými lékárnami.
Vývoj nemocničních lékáren jako typu instituce
Nemocniční (ústavní) lékárny mají své kořeny již v 10. až 13. století n.l. a název vyjadřoval jejich umístění v rámci nemocnice (léčebného ústavu), což vylučovalo služby veřejnosti mimo ústav, přesto je jejich historie velmi zajímavá.
V 10. století došlo k rozvoji feudalismu a s ním bylo spojeno i upevňování církevního vlivu. Právě příslušníci mnišských řádů, kteří studovali především na evropských vysokých školách v Salernu a Montpeliae, byli pověřováni vedením klášterních lékáren (Infirmárií), protože k všeobecnému vzdělání patřilo i studium medicínských věd.
Z „Infirmária“, které se většinou skládalo z místa pro přípravu léčivých přípravků a uchovávání léčiv, lázně a botanické zahrady, se vyvinuly nejprve domácí klášterní lékárny a později ústavní a veřejné klášterní lékárny.1)
Členové řádu, kteří vedli tyto církevní lékárny, se nazývali infirmáriové. Zabezpečovali léčení především pro feudální panstvo a obyvatele kláštera.
Postupem času a epidemií se však jejich činnost stávala stále více charitativní. Nemalou měrou k tomu přispělo i rozšíření sítě veřejných lékáren ve 2. polovině 13. století, které převzaly movitou klientelu a klášterní lékárny se staly domácími lékárnami tzv. „hospitálů“ (domus hospitalis), sloužících původně jako útočiště a přechodné ubytování pro pocestné, poustevníky a kupce. Později byly tyto hospitály zřizovány i ve městech a byly většinou také ve správě řádů. V době epidemií sloužily jako útulky pro nemocné a později i přestárlé nemajetné občany.
Speciálními zařízeními byly domy pro malomocné tzv. „leprosária“ (Domus leprosorum).
S rozvojem sítě veřejných lékáren význam přímé dispenzační činnosti klášterních lékáren spíše upadal.2) Svou renesanci slavily opět až v letech 1620-1740, a to především díky pobělohorskému posílení pozice jezuitů a upevňování jejich moci prostřednictvím reformačního hnutí (pozváni Ferdinandem I. v roce 1556). Prodejem různých „specialit“ (jezuitský prášek nebo čaj atp) si dobře přivydělávali. Proti tomu ostře protestovali městští veřejní lékárníci, pro které byly tyto klášterní lékárny velkou konkurencí.
Generální zdravotní normativ z roku 1770 upravil práva k provozování veškerých typů lékáren a v roce 1773 byl dodatkem ke zdravotnímu normativu zrušen jezuitský řád.3)
Od této doby mohli oficiálně provozovat klášterní veřejné lékárny jen milosrdní bratři, kteří měli tuto svou činnost jako poslání. Ostatní klášterní lékárny zůstaly součástí klášterních zdravotnických zařízení, ale bez práva veřejného prodeje. Musely však být vedeny patřičně vzdělaným členem řádu, nebo civilním provizorem. Některé řády lékárny pronajaly. (Své speciality však řády prodávaly veřejnosti i nadále - např. Boromejky - s tichým souhlasem úřadů ).4,5)
Klášterní lékárna ve farmaceutickém muzeu v Kuksu



Obr. 1

Formování nemocničních (ústavních) lékáren po první světové válce
Nově vzniklý československý stát v roce 1918 převzal původní model rakouského dělení lékáren. Kromě veřejných (radikovaných a reálných) lékáren, které byly přístupné všemu obyvatelstvu, to byly i lékárny nemocniční (tj. léčebných ústavů). Byly určené jen pro omezený okruh pacientů. Často vznikaly z příručních domácích lékáren při sociálních ústavech či jiných zdravotnických zařízeních, ne zřídka církevních (klášterních).
Nemocniční lékárny mohly být dle § 35 lékárnického zákona provozovány léčebnými a humanitními ústavy, výjimečně i nemocenskými pokladnami a jejich svazy, vždy však na základě slyšení u Zemské zdravotní rady.
Podle ministerské informace (předchůdce ministerského nařízení) (m. i.) ze dne 28.4.1907 č.26.245 ex 1905, dle § 35 lékárnického zákona však nesměly nemocenské pokladny, pokud neměly povolenu ústavní lékárnu, zakládat sklady léků, které by ve velkém objednávaly z veřejných lékáren a samy je vydávaly nemocným či členům pokladen, lékařům nebo jiným nemocnicím. Jejich provozování mohlo být výjimečně povoleno veřejným, léčebným, humanitním ústavům (odtud název), dělnickým nemocenským pokladnám a svazům nemocenských pokladen. Udělené oprávnění bylo nepřenosné, dávalo možnost výdeje jen osobám v ústavu ošetřovaným nebo tam bydlícím, členům dané nemocenské pokladny, či svazu nemocenských pokladen. Jiným osobám mohli vydat léčivé přípravky jen v naléhavých případech.
Ústavní lékárny neměly úlevy na daních jako nemocenské pokladny, ale platily pro ně sazby pro strany úlev požívajících (tyto sazby byly přibližně o 40 % nižší než pro samoplátce).
Řídit ústavní lékárnu mohl jen kvalifikovaný, úředně potvrzený, odpovědný správce. Pronájem nebyl možný. Povolení k provozování mohlo být odňato, pokud lékárna nebyla do 1 roku od udělení koncese otevřena, nebo byl její provoz přerušen na více než 6 měsíců. O provozu, zařízení, vybavení, pomocném personálu, taxe za koncesi a přeložení platily obdobné předpisy jako pro veřejné lékárny.6)
Tyto lékárny však byly považovány za méně odborně fundovaná pracoviště a nemohly tudíž školit budoucí lékárníky - tiróny, ačkoliv někteří venkovští lékárníci nemohli svým svěřencům dát ani polovinu dovedností, které běžně provozovaly ústavní lékárny.
Pravá příčina však byla poněkud jiná. Tiróni se po zacvičení stávali levnou náhradou graduovaných tzv. kondicinujích - zaměstnaných lékárníků. Byli pověřováni sloužením nočních služeb, které byly povinností všech veřejných lékáren. Tím docházelo k nadměrnému přijímání studentů, kteří však po absolutoriu jen obtížně hledali místa.

1
2
3
4
5
6